.png)
Valladolid je krásné městečko v centrální oblasti poloostrova Yucatán, má roztomilé uličky a maličké, barevné koloniální baráčky, kde se těžko schováte před sluncem a chodníky jsou velikosti max. pro jednu osobu. Je tu ale klid! I když v centru okolo katedrály může být typicky turisticky rušno.
Pro představu nákladů máme na konci přepočet na české koruny, ale obecně platí, že 1 mexické peso se rovná 1 koruně, takže super, pokud s tím máte někdy problémy jako my! A abyste se neztráceli ve všech těch mexických dobrůtkách, připravili jsme pro vás slovníček.
Jako první věc po příjezdu jsme zašli do restaurace Eleganzza – kde vyrábějí své tortilly ručně – já si dala poc chuc (grilovaný plátek vepřového naloženého v citrusové marinádě) za 90$ - a Jirka si dal obří porci nachos za 130$. Ve Valladolidu jsme si našli velmi pěkné ubytování skrze Airbnb (11 euro za noc) hned naproti supermarketu Bodega Aurrera, což byla jasná volba vzhledem k našemu levnému stylu cestování, takže jsme si mohli nakupovat potraviny na přípravu snídaní a svačin, aniž bychom si museli vše speciálně kupovat v restauracích. Mexiko je cenově obecně na stejné úrovni jako Česko nebo o trošku levnější, takže se dají náklady na žití snížit při troše snahy celkem snadno.
Těšení na první cenotu – Zaci v centru Valladolidu a mexická hostina
Druhý den ráno jsme nadšení vyrazili navštívit naši první cenotu! Ubytování jsme vybrali celkem blízko k ní i k autobusům ADO, abychom to neměli daleko ani při příjezdu a odjezdu. I tak, 15 minut chůze v tom od rána pražícím slunci nám dalo zabrat... nevadí, v cenotě Zaci se přece schladíme! Cestou se k nám přidal potulný pes, který se nás držel zuby nehty. To bylo prima, milujeme psy. Takže jsme totálně propocení došli k cenotě – lépe řečeno k velké restauraci skrze kterou se vchází dovnitř. Spoustu pracovníků uklízelo – paráda, jsme tu brzo, nebude narvaná! Hledáme vstup dovnitř, ale nějak jsme to nepochopili, tak jsem se šla zeptat, kudy se tam dostaneme a v tu chvíli přišel zásah: „Cenota je zavřená až do 10. listopadu“ … to jsme opravdu nechtěli slyšet. Takže znovu 15 minut na slunci zpět do ubytka – kam nás opět doprovodil náš potulný čtyřnohý přítel. Musím říct, že ve Valladolidu jich je celkem dost, kdežto v Cancúnu jsme viděli spíše kočky.
Zbytek dne jsme překládali a vymýšleli plány na následující den. Naše nová kamarádka Ana také večer dorazila do města, tak jsme se všichni společně sešli na večeři. Na večeři přizvala také mexického kamaráda Izmaela, kterého zase ona potkala na ostrově Holbox a ještě přizvala Holanďanku Merrel. Izmael je Mexičan, a tudíž jsme se ho hodně vyptávali a on byl naštěstí velmi sdílný a vyprávěl nám spoustu historek o Mexiku, tradicích a jeho domově ve městě Monterey na severu Mexika. Sám věděl o jedné super restauraci, kde dělají tamales (nadýchané těsto, které se vaří v páře v kukuřičném nebo banánovém listu), často typické vánoční jídlo. Hned po příchodu nám pověděl, že jako náš nový mexický kamarád nás všechny zve a můžeme si vybrat cokoliv! Vlastně se pak ani neptal a rovnou objednal všechno, co měli, od každé mexické pochoutky něco - 2 druhy tamales, jedna vařená v páře - zvláštní knedlíková konzistence nebo pečené v troubě, zase před námi přistál poc chuc, k tomu papadzules (kukuřičné tortilly namočené v omáčce z okurek, plněné vejci uvařenými natvrdo a ozdobené vařenou rajčatovo-paprikovou omáčkou), salbutes (nadýchaná smažená tortilla se salátem, plátky avokáda, masem, rajčaty a nakládanou červenou cibulí), cochinita pibil, no neskutečná hostina! A k tomu mimořádný sbližovací zážitek! K pití jsme měli typickou Aqua de Chaya (Mayaská zázračná rostlina původem z Yucatánu, přičemž nápoj se připravuje z rozsekaných listů Chayi (špenátový strom) s vodou s cukrem a limetkou).
Večeře byla velkolepá a pro lowcost cestovatele jako jsme my, to bylo dokonalý, že jsme za to nedali ani korunu a k tomu jsme si našli nové kamarády! Cestou domů nás navíc Izmael pozval na mezcal (agávový destilát), takže jsme měli panáka na závěr v pravém mexickém stylu!
A jak, že se ten mezcal vlastně správně pije? Základ je pít ho bez ledu a každé usrknutí střídat s usrknutím z nápoje sangrita, což je takový rajčatový a silně kořeněný džus. Krásně se to v puse míchá! Pak si k tomu namočíte plátek pomeranče v soli gusano, což jsou drcení slaní červi žijící na rostlinách agáve. Na závěr už jen střídáte usrknutí mezcalu s usrknutím ze sangrity, skvělý zážitek!
Půjčení kola a objíždění cenot!
Název “cenote” se odvozuje od mayského slova “dzonot”, což v překladu znamená “jáma s vodou”.
Na internetu jsme našli několik půjčoven, které nabízeli kolo za 200$ za den, což nám přišlo celkem dost, když půjčení skútru vyjde asi na 500$, v případě delších pronájmů se to dá stáhnout až k 350$/den (+vratná záloha 1500$). Díky bohu jsme našli malou půjčovnu Ko’ox Balak’, kde půjčení kola vycházelo na krásných 100$! (při platbě kartou účtují poplatek 5$ za kolo). Jako zálohu chtěli doklad, tak jsem jim nechala řidičák, rozhodně nedávejte občanku, natož pas. Týpek nám doporučil jednu vzdálenější cenotu v městečku Tekom (13 km od Valladolidu), kde není tolik lidí, a hlavně poplatek do ní je pouhých 20$ na osobu! Abych nezapomněla, přidala se k nám znovu i Ana a bylo příjemné jet na kole, když vítr ochlazuje rozpálené tělo a cesta byla naprosto v pohodě. Tekom je napojený k Valladolidu fajnovou cyklostezkou. Asi za 45 minut jsme dojeli na místo! Ale teď, kde je vlastně ta cenota? Byla přímo na náměstí! Jenže se dala snadno přehlédnout, protože vstup do ní byla jen jedna malá branka – vypadalo to jako studna v Saxáně :D. Za brankou pak byly schody dolů vedoucí do jeskyně, kde jediné světlo zajišťoval miniaturní otvor ve stropě. Uvnitř byl pouze jeden člověk, takže jsme jí měli pro sebe. Sice tam byl jen jeden člověk, ale my jsme lehce paranoidní cestovatelé a vždycky dbáme na to, aby nás nikdo neokradl. Proto s sebou vždy vozíme zámečky a popruh koupený v Decathlonu, abychom mohli věci bezpečně uložit a jen tak je někdo nesebral. Voda v cenotách je obecně chladnější oproti moři omývající Yucatán, a to je super! Navíc tohle byla uzavřená cenota, tedy spíš jeskyně s jezírkem, takže voda byla o to chladnější, byť pořád tak akorát příjemná na osvěžení po jízdě na kole. Cenota Tekom nabízí také menší skokánek – okolo 2 metrů, nic velkého, ale pro pobavení to stačí! Po asi půl hodince sem přišla vícečlenná rodina s dětmi, takže byl čas jít o cenotu dál.
Cenoty jsou jezírka se sladkou vodou vzniklá propadem stropu jeskyně. Do Yucatánu narazil před 65 miliony let asteroid, který způsobil popraskání zemské kůry. Díky tomu se vytvořil systém stovek kilometrů jeskyň a podzemních řek. Cenoty jsou vlastně takové otvory do tohoto magického světa pod povrchem a Yucatán jich má podle odhadů až několik tisíc a stále nacházejí nové!
Další cenota byla asi 6 kilometrů daleko směrem zpět do Valladolidu. Ve skutečnosti, to jsou dvě cenoty na témže místě – Xkeken a Samula, vstup do obou dohromady stojí 125$, tedy stále v té nižší cenové hladině. Na místě jsme kola zamkli ke stromům a malá holčička nám nabídla, že je pohlídá, což ale nebylo potřeba, když máme řetězy a zámky – ale bylo nám jasné, že až se k nim vrátíme, bude chtít spropitné za hlídání. Obchodníci stojící u vstupu nabízejí kokosy, voděodolné obaly na mobil – s tím, že mají nejlepší cenu, protože ve městě je seženete za 400$, kdežto oni nabízejí 100$! To také nebyla pravda, ve městě je seženete i pod 100$, ale tak už to při cestování bývá. Jejich argument je množství ryb k vyfocení pod vodou…no ty 4 černé rybky za to vyfocení fakt nestály. My jsme se před cestou vybavili voděodolným mobilem, takže tenhle nákup nebyl vůbec potřeba. Navíc je v uzavřených cenotách celkem tma, takže všechny fotografie z mobilu nejsou extra kvalitní. Tyto cenoty jsou už celkem turistické – hned se k nám připojil klučík, který vyprávěl, že cenota Samula (na Googlu je taky jako Dzitnup podle blízkého městečka) byla poničena silnou bouřkou a mnoho kořenů a stalaktitů v ní nezbylo, kdežto druhá má kořenů a krápníků více. Co bylo u vstupu nutné je pronájem záchranné vesty – za dalších 25$. A ačkoliv jsou obě cenoty tak 3 minuty chůze od sebe, do každé si musíte vestu půjčit zvlášť aneb jak vytahat z turistů každý drobný peníze. Takže potápění ve vodě nehrozí – navíc jsou všude lana, takže to také trochu kazí fotografie. V této cenotě už bylo minimálně 20 dalších lidí, takže samostatná fotka byla také trochu obtížnější. Cenota Xkeken (nebo také Xquequen) je větší než Samula a bylo v ní opravdu mnoho krápníků, posezení už bylo na skále, né na dřevěném přístavku a pak přišel výpadek proudu. Všechno osvětlení padlo. Tma jako v pytli. Díky tomu se mnoho lidí rozhodlo vylézt z vody a my měli možnost si ji užít sami. Ana nás po téhle cenotě opustila, jela si na kole objet město a my jsme zamířili ještě do poslední cenoty toho dne, naší první otevřené cenoty – Saamal. K ní jsme dorazili až okolo půl čtvrté, takže už byla celkem přeplněná. Navíc se nachází se ve velkém komplexu, kde jsou také hotely, restaurace a další věci lákající turisty jako vosy na med. I tady je malý skokánek, na který se však musí stát fronta vzhledem k počtu lidí. I přes tu haldu lidí musím říct, že je Saamal nádhernou otevřenou cenotou.
Součástí našeho lowcost cestování je příprava svačin a filtrace vody skrz Sawyer filtr. Je to malinká tubička, která zvládne přefiltrovat veškeré bakterie, viry, chemikálie i mikroplasty a vydrží při správné péči roky! My ho máme 3 roky a nemůžeme si ho vynachválit. Můžeme pít vodu kdekoliv a není třeba pořád kupovat vodu v plastu. A navíc se skrz něj dá pít voda i přímo z cenoty.
Po pár desítkách minut se cenota začala plnit víc a víc, navíc dorazil autobus uřvaných Američanů, takže byl čas vypadnout. Cestou na kole jsme závodili s časem, protože se blížila brutální bouřka. Naštěstí jsme to stihli ťip ťop. Večer jsme jeli vrátit kola a na další večeři s Anou. No a co se nestalo, asi po 3 metrech jsem zjistila, že se mi špatně jede no a samozřejmě jsem píchla. Měli jsme to asi 5 minut na kole do zavíračky a já hned myslela „Tak to nestihneme, a ještě budeme platit za poškození“. Naštěstí Ana nám kluka v půjčovně zdržela a on byl tak úžasný, že nic navíc nechtěl, že se to tu stává pořád. Top přístup!
Tentokrát jsme povečeřeli v levné restauraci Lonchería Olich – skvělé salbutes a panuchos. K tomu jsme měli předkrm typickou místní polévku sopa de lima - takový kuřecí vývar se zeleninou na kyselo díky limetce a místo nudlí má nachos. Opravdu prvotřídní! Chtěli jsme sem jít i jednou na oběd, akorát jsme zjistili, že do dvou podávají jen snídaně a pak zavírají, než nastane čas večeře. Tak nic teda!
Během dalšího pracovní dne jsme šli na oběd kousek od ubytování do restaurace El Botanero en Plaza Maya, kde byl moc příjemný majitel, který nám vysvětlil vše o jídle, co nabízí a že ho pomáhá i připravovat. Dala jsem si lomitas (vepřové kousky) a Jirka papadzules – vegetariánské zabalené tortilly uvnitř s vajíčkem. No nakonec šlo o naše nejdražší jídlo za 390$ a nebylo nijak speciální – spíše přeplácané – bylo super, jaký servis jsme dostali – dost omáček, nachos navíc, v jídle byl smažený banán, avokádo a další věci, ale přišlo mi to až moc. Další dny jsme nakupovali jídlo ze stánečků – kde jsme za 2 dny nechali stejnou částku jako za tenhle jeden oběd!
K nakupování street foodu z pojízdných stánečků tu patří i jednorázové plasty. Těm se vyhýbáme, a proto jsme si do Mexika přivezli skládací uzavíratelné talíře a kelímky od Sea to Summit.
Cesta do historie a mayské ruiny!
Další den jsme se ráno opět sešli s Anou a zamířili na návštěvu místního kláštera – Convento de San Bernardino de Siena. My nejsme žádní milovníci muzeí, ale je zajímavé si přečíst, co všechno Španělé prováděli místní populaci, aby z nich udělali křesťany a tenhle klášter byl jeden ze dvou největších na Yucatánu. Stavba je to moc hezká (spousta stavebního materiálu pochází ze zbořených mayských pyramid a domů).
Nakonec se nejzajímavějším zážitkem staly obří iguany, které tu člověk potká celkem často, ale tyhle byly fakt obří.
Zpocení skrz na skrz jako vždycky jsme plánovali co dál. Navíc Jirkovi nebylo moc dobře – a vedro mu tuplem nepomohlo. Nicméně i přesto jsme se hecli a zamířili na autobusové nádraží, odkud jsme zamířili krásně vyklimatizovaným autobusem do městečka Izamal.
Kromě společnosti ADO, která nabízí nejvyšší kvalitu, funguje na Yucatánu i několik menších autobusových přepravců jako Oriente a Centro. Ty slouží většinou k přepravě mezi menšími městy, takže jsou pomalejší, ale zase o něco levnější. Naštěstí mají téměř vždycky klimatizaci!
Za 72$ na osobu jsme se za 2 hodinky dostali do žlutého města Izamal – malebného městečka s bohatou historií, přičemž se mu také říká magické město, protože tu prý došlo k několika zázrakům. Jakým? To jsme nezjistili xD. Tohle město má největší klášter na Yucatánu – takže jsme během jednoho dne viděli oba největší místní kláštery. I tenhle byl původně mayskou pyramidou.
Co je však na Izamalu krásné krom žlutých uliček a klášteru je pyramida Kinich Kakmó, kam je vstup ZDARMA! A můžete vylézt až na její vrchol! Takže Jirka měl svůj první zážitek s pyramidou (já už byla v Gíze v Egyptě) ale jako mayská pyramida super! Jak už to tu v Mexiku bývá, a i tahle krásná místa nevyjímaje, viděli jsme spoustu odpadků. A protože jezdíme připravení s našimi taškami a rukavicemi, tak jsme to tam trochu poklidili - 1.3 kg (plná taška plastů) během asi 5 minut...strašné! Alespoň se toto místo stalo zas trochu posvátnějším. Odpadky jsme vyhodili dole u místních obchodníčků, kteří nám poděkovali a říkali, že tam chodí uklízet každý den a pořád nacházejí nové odpadky.
Večer jsme se sešli znovu na večeři s Anou a dalšími Němci, které Ana poznala na cestě. Šli jsme na místní „trh“ hned vedle parku a náměstí – roh C.39 a C.40 – do stánku Zaci Haul – Cocina Tradicional. Trochu zklamání – cena dobrá, ale jídlo samotné dost odflákli. Vymlouvali se na to, že jim došli přísady, takže nám dali jen brutálně mastné salbutes s masem a cibulí. Výsledkem byly druhý den střevní potíže, které nemohly mít horší načasování, protože nás čekalo brzké vstávání a výlet na jeden ze 7 divů světa – Chichen Itzá!
Střevní potíže nás ráno trochu zdrželi, ale naštěstí nám Ana zabrala místo colectivu (místní minibusy). Ty patří k levným způsobům přepravy a cesta do Chichen Itzá nás vyšla na pouhých 40$ na osobu. Podobně jako u dalších turistických míst doporučujeme si přivstat. První colectivos odjíždí z centra Valladolidu (u ADO stanice) okolo 7:00, přičemž Chichen Itzá otevírá v 8:00. Dorazili jsme na místo asi v 7:45 a v tu chvilku to na mě přišlo znova, ale záchody jsou dostupné až uvnitř, takže jsem se 15 minut svíjela ve frontě – tím, že jsme přišli brzo, jsme byli asi čtvrtí na řadě. A běžela jsem na záchod hned, jakmile Jirka koupil lístky xD. Vstup stál 533$ za osobu a dozvěděli jsme se, že si není možné vzít dovnitř stativ. AHA. My ho měli s sebou, takže jsme si museli zaplatit skřínku – malá 50$ do které se samozřejmě nevešel, takže jsme si museli zaplatit velkou za 100$. Ve skřínce jsme museli také nechat veškeré jídlo! No nebyl to moc hezký začátek dne, to vám teda povím. Naštěstí Jirka dovnitř propašoval aspoň dvě přesnídávky. Aby toho nebylo málo, tak za speciální kamerové vybavení – tím nebyla myšlena moje zrcadlovka ale naše staré GoPro 7 Silver jsme museli zaplatit další poplatek 50$! No, co se dalo dělat, o GoPro jsme se ochudit nechtěli! Naši němečtí kamarádi už šli prozkoumávat vnitřek dávno, takže jsme se rozdělili. V pořádku, jelikož jsme potřebovali vždy spoustu času na focení, nahrávání vlogu atd.
DOPORUČENÍ! Rozhodně se vyplatí vstávat brzo a být tam před tou otvíračkou – nebýt mých střevních potíží, máme fotku ještě více bez lidí xD ale i tak jsme to vychytali parádně, to co se na místě odehrávalo okolo 13:00 byl mordor! Tolik lidí! Hlavně těch prodejců – při začátku procházky se všichni teprve připravovali a vykládali své kousky na stoly, takže jsme měli klid.
Během 5 hodin jsme v klidu prošli celý areál – brali jsme to opravdu zlehka, s pauzičkama atd. Navíc nám to nedalo a sbírali jsme cestou i odpadky. Všude, kde bylo místo k sezení a stín, tam byla nějaká plastová lahev nebo obal. Navíc jsme posbírali 33 roušek, celkem 2 kg odpadků, no radost.
Projít areál Chichen Itzy se dá stihnout i okolo 3 hodin – což udělala právě Ana, okolo 11 jsme se s ní loučili, protože pokračovala dál ve své cestě Mexikem. Jelikož byla fakt super, tak mi při loučení zas ukápla slzička – klasika. Loučení s lidmi, co se mi vryjí do paměti a do srdíčka je pro mě vždycky dost emotivní.
Všechny tyhle mayské ruiny jsou nádherné a čiší z nich historie. Akustika tohohle místa je taky hustá, všichni různě tleskali a zvuk se odráží po centrálním náměstí od hlavní pyramidy, tak to bylo trochu vtipný.
Součástí areálu je i cenota Xtoloc, ale nenechte se zmást fotkami na netu, není ke koupání, fotografie na Googlu jsou z cenoty mimo areál), zde si Mayové obstarávali vodu. Cenota je tedy hodně obrostlá stromy a není do ní skoro vidět. Během focení mě něco kouslo do nohy – sandále nejsou prima – doporučuji tenisky xD. Jeden kousanec dobrý, ale když jsem na druhé noze ucítila další dva a podívala se dolů, kde byl průvod velkých mravenců, začala jsem ječet a utíkat pryč. Díky bohu jenom 3 štípance, ale jak to bolelo! No dop*dele... v agónii jsem vtipkovala o tom, o jak víc asi bolí kousnutí od těch nejjedovatějších mravenců... no asi o dost. Takže bacha! Po agónii se dostavilo neskutečné svědění, které trvalo asi týden! No jsem poučená... snad xD
Gran Juego de Pelota – tohle mayské hřiště (170x70 metrů) bylo používané na míčovou hru pok-ta-pok. Cílem bylo dostat těžký gumový míč skrze obruč, přičemž se mohli používat pouze kolena, lokty anebo boky. Co se týče vyústění hry, tak jsme slyšeli různé věci. Podle jedněch byl kapitán poraženého týmu obětován. Jiní zase říkají, že to byl naopak vítěz, pro něhož to byla vrcholná čest být obětováno bohům…ok. Byla to mimochodem velmi bolestivá hra, protože gumový míč byl velmi tvrdý a těžký a hráči si odnášeli řadu modřin.
Cenote Sagrado de Chichen Itzá – v této cenotě se koupat nedá, stěny jsou plné ostrého kamení, ale Mayská legenda praví, že ti, kdo do ní skočili a v pořádku i vylezli, byli předurčení k vládnutí.
Po prohlédnutí celého areálu jsme si dali svačinu schovanou ve skřínkách a šli čekat na colectivo. Nakonec nás však zastavila slečna nabízející jízdu autobusem za 36$, tak jsme si koupili lístky od ní. Akorát nás to stálo čas, protože autobus ne a ne přijet, zatímco colectivo přijelo a odjelo. Drobnost.
Po výletě jsme se rozhodli, že konečně zajdeme na večeři k nejbližšímu stánku s tacos. Přinesli jsme so znovu naše skládací talíře a bylo to skvělý! Ochutnali jsme 4 různé druhy – s trhaným hovězím, trhaným vepřovým, se smaženým špekem a jedno bylo ze střívek, to poslední chutnalo nejvíc Jirkovi. Maso nám dali na tacos a my si pak mohli přidat omáčky, cibuli, koriandr a limetku. Za 4 tacos jsme dali 72$ a byla to královská večeře.
Sběrem odpadků k dobré karmě!
Další den jsme strávili překlady a vytvářením videí a také úklidem v naší ulici. Tam jsme posbírali 400 kusů odpadků (6.4 kg) během asi půl hoďky, skoro se nám to nevešlo do tašek! Co jsme však nedomysleli, byli komáři. V ulici je totiž travnatá část – ještě bylo po dešti a že jich tam bylo, takže jsme si (teda hlavně já, Jirka není pro komáry takovou lahůdkou) asi 20 štípanců! Příště s repelentem! Na večeři jsme šli zase do malé restaurace, kde prodávají typické maso El Pastor – marinované vepřové, které vypadá to jako gyros/kebab. Jirka si dal nachos al pastor a já burros (větší verze burrita) al Pastor – 190$ celkem. Burro bylo tak obří, že mi půlka zbyla i na druhý den k obědu. Obecně pastor asi nebude naše oblíbené, má zajímavou chuť, to určitě, ale přece jenom nám chutnají více jiné.
Co mě na Valladolidu překvapilo byl počet Brouků (Volkswagen Beatle)...jsou fakt všude, rozhodně ty starší typy! Dřív měl totiž Volkswagen výrobnu brouků na Yucatánu a vzhledem k ceně se stal nejoblíbenějším vozem.
Na skútru ke vzdálenějším cenotám
Další den jsme se rozhodli si půjčit skútr a objíždět cenoty, které jsou trochu dál z města. Půjčili jsme si je na stejném místě jako kola. Za den půjčení jsme zaplatili 500$ a záloha buďto 1000$ (náš případ) anebo doklad totožnosti – ten neradi dáváme, protože ho potřebujeme k dalšímu cestování a člověk nikdy neví. Motorku jsme si půjčili na 2 dny a bylo to super! První jsme vyrazili k otevřené cenotě Secreto Maya (jedna z těch dražších - 150$ na osobu) – na místo jsme dorazili jako první a místní majitel nám vyprávěl příběh, jak přišel k této cenotě. Původní majitel měl totiž problém s pumou, která útočila na jeho pracovníky, a proto se ji rozhodl prodat. Nový majitel (sestra našeho průvodce) se také rozhodla na místo raději nechodit, ale chtěli toto místo udělat rájem pro turisty, a tak se rozhodli, že ho nechají posvětit od místních šamanů, aby bylo bezpečné. Od té doby se zde žádná puma neobjevila a nikdy se na místě nikomu nic nestalo – proto zde nejsou povinné ani záchranné vesty, protože věří, že cenota je v souladu s místními bohy, kteří ji chrání a díky pravidelným rituálům je toto místo jakýmsi způsobem posvátné. Mají zde i skok ze samotného vrcholu cenoty ve výšce 21 metrů – prý díky posvěcení se nemusíme bát skákat. No tak 21 metrů je přece jen trochu moc a vypadalo to dost šíleně – no řekněte sami.
I turisté si mohou v rámci vstupu zaplatit cenotu + jeskyně + mayský rituál. My jsme šli jen do cenoty, ale mohli jsme vidět jiné turistky se kterými šamanka rituál prováděla. Měla kadidlo a zapalovala bylinky a mluvila hodně maysky. Zajímavé vidět, ale zase vtipné vidět šamanku v tradičním oděvu a turistky v plavkách s nasazenou záchrannou vestou. Jelikož jsme ten den byli v cenotě prvními hosty, tak jsme pomohli majiteli s vyčištěním od napadeného listí, což nám vysloužilo ledový čaj zdarma. Dobrý obchod! To nejlepší však byl fakt, že jsme v téhle nádherné cenotě byli asi 3 hodiny sami! Dokonalé místo, kde po stranách visí kořeny stromů dolů až pod hladinu. Také je tu další menší skok a k tomu i lano na zhoupnutí! To byla fakt sranda! Až na to, že jsem pak měla asi 4 dny namoženou ruku xD. Trochu mě mrzelo, že Jirka byl trochu srabík a nechtěl skočit a ani se zhoupnout. Trochu mi to zkazilo náladu, protože mi slíbil, že bude svůj strach překonávat a přeci jen je větší sranda ve dvou než skákat pořád sama. No nic... přesunuli jsme se naprdnutí na další místo, kde jsme si to hned vyříkali, že mě to mrzelo, a že ho nechci nutit do takových věcí, ale ve dvou se to lépe táhne. Slíbil mi, že se bude příště snažit se překonat, abych na tyhle srandy nebyla sama. Vše dobré! :)
Na další cenotu nás navedl kamarád průvodce, abychom se neztratili. Xcanahaltun (150$) je spíše uzavřená cenota (jeskyně), kde visel nespočet krápníků a atmosféra toho místa byla magická! Samozřejmě nechyběla ani průzračně čistá voda. Na tomto místě jsme byli zase sami, až při odchodu přišli asi další 3 lidi. Tahle cenota skýtá i jeden zážitek navíc, a to rybky okusující mrtvou kůži. Trochu to lochtá, ale není to nepříjemné. Za takovou kúru musíte normálně platit!
Na večeři jsme jeli do města – přeci jen chtělo to pauzu od mexického jídla (žaludek a střeva to moc ocenili), takže jsme si dali místní pizzu. Skvělý nápad! Boží pizza s pitím za 175$.
Následující den jsme se vydali na jinou stranu z města do uzavřené cenoty Xux Ha (100$) - kam jsme znovu dorazili první.
Pokud se chystáte do cenot, nepoužívejte opalovací krém a ani repelent! Tak jako tak vás většinou poprosí vše smýt předem pod sprchou, aby se voda v cenotách udržovala stále průzračně čistá a vhodná pro život.
Při příchodu dovnitř jsme byli doprovázeni skupinkou místních dětí a jeden z klučíků čistil na šlapadle cenotu od listů. K nám se přidali další 3 děti – pravděpodobně děti majitelů a bavili se s námi a skákali s námi ze skokánku. Na nejstarším klukovi bylo vidět, že už má něco naskákáno, dával šipky, dvojitá salta a jednou vylezl až na vrchol schodištěm, po kterém jsme přišli a skočil dolů! Řekla bych, že by to mohlo být i víc než 21 metrů v cenotě Secreto Maya! WOW! My jsme skákali jen z malého speciálního můstku, a to bylo ok xD. Mohl mít tak 3 metry – pro Jirku to bylo až až xD.
Jako další cenotu jsme chtěli navštívit Chucum – mají zde i Zip-line. No, když nám řekli, že musíme mít vesty a že vstup je 200$ na osobu, hodně jsme přemýšleli. Mezitím stihl přijet autobus, ze kterého vyskákalo asi 20 turistů, takže ne-e. Jeli jsme dál.
Další cenotu jsme vybrali úplně jinou – otevřenou cenotu Xlakaj (25$), připomínající spíše přírodní koupaliště – už neměla křišťálovou modrou barvu, byla spíše tmavě modrozelená. Vtipné je, že jsou u ní nápisy ‘nechytejte ryby‘! No a samozřejmě, že si tam dvě ženy chytaly rybky do igelitového sáčku a pak je přelévali do PET lahve. Zpočátku jsme jim nic neřekli, mysleli jsme si, že jsou třeba místní a mají to povolené. Potom, co jsem slyšela, jak odjíždějí na motorce pryč mi to došlo. Zlodějky! Těsně před odjezdem jsme je hezky naprášili majitelce, aby si na ně příště dávala pozor.
Na místě jsme pak byli zase sami. Čeho si ale nedalo nevšimnout byl počet víček od lahví. Některé tam byly dlouho, protože byly zapuštěné v zemi. Našli jsme jich 41 k tomu 6 nedopalků, plastové lžičky a kusy pytlíků. No samozřejmě jsme to tam nemohli nechat! Takže jsme šli to vyhodit a cestou jsme posbírali další zbytky od jídla, plastové lahve, plechovky...hrozný! Ještě před odjezdem jsme měli zážitek jak z přírodopisného dokumentu, když jsme viděli řadu mravenců, jak přenáší kusy lístků a květů, Byl to celý zástup!
Před návratem do Valladolidu jsme si udělali zastávku v sousedním městečku Uayma – které nás zaujalo už cestou do Izamalu. Malebné městečko s krásným kostelíčkem – nápisem UAYMA (tyhle barevné nápisy tu mají fakt v každém městě) a krásnými barevnými baráčky na hlavním náměstí. Původně jsme chtěli zůstat i na večeři, ale po poptání místních jsme se dozvěděli, že vše otvírá až za několik hodin.
Ještě před odjezdem, se k nám připojila místní děcka (předtím si povídali se postaršími Amíky). Jeden kluk s nanukem se námi začal mluvit španelsky, zda mluvíme anglicky, my že jo... tak klábosil o kostele, my že jsme četli o místní historii a že mají moc krásné město. Najednou přepnul ze španělštiny do angličtiny a vypustil: „Would you give me money?“ klasika, chtěl peníze... tak jsem se ho anglicky zeptala proč ty peníze chce? Ovšem na to už nedokázal odpovědět, anglicky uměl jen tohle. Takže jsem se zeptala španělsky, na co je chce? Prý, že si chce koupit sladkosti (a u toho lízal nanuk – pravděpodobně od těch Amíků něco vyžebral), tak jsem mu řekla, že ale sladké není zdravé xD Na to, že si prý teda koupí jablko. xD Na to jsem mu neskočila, ale trochu mě mrzí, že jsme mu v rychlosti nedali jablko, co jsme měli s sebou. To by koukal, ale možná by ho nakonec zahodil, protože o to rozhodně nestál... kdo ví.
Při tankování benzínu před vrácením skútru mě potkala nepříjemnost, spálila jsem si nohu o výfuk. Au. Jirka to zažil na Sri Lance a teď asi byla řada na mně. Naštěstí jsem pohotově zaběhla do obchůdku, čapla pár kousků ledu a hodinu poctivě chladila, takže se neudělal žádný brutální puchýř, i když to stejně bolelo jako prase. A pro doplnění, benzín je tu velmi levný, v přepočtu okolo 22 korun za litr!
A to byl náš poslední den výletění okolo Valladolidu. Druhý den ráno jsme vrátili skútr, šli se zabalit a hurá na ADO nádraží a autobus do Méridy na svátek Día de los Muertos!
CELKOVÝ ROZPOČET NA 10 DNÍ pro 2 OSOBY: 12 525 Kč
Airbnb ubytování: 2725 Kč
Náklady na dopravu: 2325 Kč
Bus Cancún-Valladolid: 488 Kč
Colectivo Valladolid-Chichen Itza a zpátky: 160 Kč
Bus Izamal-Valladolid a zpátky: 300 Kč
Půjčení dvou kol na 1 den: 210 Kč
Půjčení skútru na 2 dny: 1050 Kč
Benzín: 90Kč
Jídlo: 4475 Kč
Vstupy: 3000 Kč
Cenote Tekom: 50 Kč
Cenotes Dzitnup + Xkeken: 375 Kč
Cenote Saamal: 300 Kč
Convento de San Bernardino: 50 Kč
Chichen Itza: 1070 Kč
+Skříňka: 100 Kč
+GoPro poplatek: 50 Kč
Cenote Secreto Maya: 300 Kč
Cenote Xcanahaltun: 300 Kč
Cenote Xux Ha: 200 Kč
Cenote Xlakaj: 50Kč
Comments