top of page

Den mrtvých v Méridě

Do Méridy jsme jeli hodně natěšení. Těšili jsme se na oslavy Dne mrtvých, výrazně veselejší formy českých dušiček. Lidé barevně zdobí hroby, dělají se průvody, lidé si barví obličeje, staví se oltáře s fotkami zesnulých, vesele se na blízké vzpomíná a taky se jí celé hostiny! Jak už to tak při cestování občas bývá, není vždy vše tak, jak si vysníte…


Poznámka: Ceny zmiňujeme v mexických pesech, ale pro našince je to super, protože se 1 peso rovná 1 koruně! A abyste se neztráceli ve všech těch mexických dobrůtkách, připravili jsme pro vás slovníček.


Cesta z Valladolidu do Méridy byla úplně super, ADO má neskutečně pohodlné autobusy a v nich se dá spát totálně v klidu! Sedačky si můžete položit, máte tu měkoučká opěrátka na držení hlavy a spoustu místa na nohy! Jirka skoro celou cestu spal, a to je co říct!


Pátrání po oslavách Día de Muertos


Předchozí dny nám daly celkem zabrat, tak jsme po příjezdu ani nikam moc nešli a raději zůstali na ubytku. A protože nás zajímaly oslavy Día de Muertos, tak jsme horlivě napsali našemu hostiteli, jestli nemá nějaké tipy a pak to přišlo. Rána první – žádný průvod se NEKONÁ! Kvůli covidu! No jasně… Rána druhá – prý ani hřbitov není otevřen pro veřejnost, jen pro rodiny. Aha, takže jsme sem přijeli kvůli svátku mrtvých a nic?

Videomapping Mérida

Každý pátek se na hlavní katedrále v Méridě promítá videomapping


Druhý den jsme vyrazili na poznávačku města. Mérida na mě zpočátku působila dost typicky mexicky, než se tedy dojde do centra. Tam je to všechno turistické…zájezdy, výlety, prodejci, drahé restaurace, kompletní balíček masového turismu. Vydali jsme se do centra ho trochu prozkoumat a hlavně najít místo, kde se najíme za rozumnou cenu. Během jídla (našeho oblíbeného vepřového plátku poc chuc) jsme se ptali na oslavy Día de Muertos číšníka, protože v televizi běžel přenos maskového průvodu, tak se ptáme – koná se něco tady? A přišla rána třetí…Průvod masek byl VČERA!!! Od pěti hodin! Takže maximální pech! A prý, že dneska také něco bude, takže nám lehce svitla naděje, která ale později večer zhasla. Nic nebylo. Ve městě naproti kostelu byl jeden oltář a večer „zábava“. Na kterou stejně už byla vyprodaná místa a jedinou možností bylo stát ve frontě zhruba od 19:00 do začátku ve 21:00, abychom nějaká místa získali. AHA.

Dia de Muertos masks

Masky jsme si namalovali a naštěstí jsme nebyli sami!


My se nakonec rozhodli, že si to stejnak spolu oslavíme, namaskovali jsme si obličeje, koupili svíčky, abychom je mohli zapálit za blízké, co už tu s námi nejsou a vyrazili jsme do města. Místa na nás nezbyla, ale mohli jsme zábavu vidět vpovzdálí a nebylo to nic speciálního, tanečníci tančili folklór a celá „slavnost“ trvala asi hodinu. No oproti tomu, co jsme viděli, že se dělo v Mexico City, Mérida byla opravdu špatná volba na tento svátek xD. A to Jirka dělal výzkum, jaké by bylo nejlepší město na Día de los Muertos a Mérida byla vždycky v TOP5…tak možná před covidem. Takže příště rozhodně Mexico City (nebo Oaxaca)!

Dia de muertos altar - Mérida

Oltáře a hřbitovy se hodně zdobí oranžovými kvítky měsíčku, který má zesnulé navést zpět do našeho světa, protože je hranice mezi záhrobím a naším světem nejtenčí.


Co však potěšilo, byla místní sladká pochoutka – pan de Muertos. Tak tahle lahůdka, která se vyrábí pouze v období Día de Muertos je skvělá! Je to taková máslová buchta posypaná cukrem s typickým tvarem, může se posypávat také sezamovými semínky.

Pan de Muertos

Luxusní jemňoučký pan de muertos


A aby těch sladkostí nebylo málo, ochutnali jsme marquesitas a hezky přímo v centru před katedrálou, kde (bez překvapení) byla nejdražší. Za marquesitu s eidamem, marmeládou jsme nechali 70mx$ za jednu! Marquesitu, co jsme si dali v noci – já měla nutellu se salkem a ta stála 50$ a ještě levnější jsme měli na okraji Méridy jen za 35! Takže můžete si dát skvělou marquesitu trochu dál od centra a jen za 35$ (Takové jsou ceny i v Playa del Carmen).

Marquesita

Marquesita je palačinka srolovaná jako taco (nebo taky taková kornoutová srolovaná placka), plněná kondenzovaným mlékem, džemem, čokoládou nebo sýrem eidam.


V centru probíhala výstava v galerii – Fernando Castro Pacheco – nejsem moc na umění – ale bylo to zdarma, tak proč se nepodívat :). Žádný extra zážitek, ale aspoň nějaká změna.

Na večeři jsme šli opět do centra – nejhůř se hledá, když jste hladoví, takže po asi 15 minutách hledání mexického levného jídla, jsme skončili v restauraci Coyote Maya – kde jsme si dali jedno jídlo na půl – cocinita pibil – už zmiňované v předchozím blogu – trhané vepřové marinované v pomerančové šťávě s chilli. K tomu se vždy dávají tortilly, které si polejete rozmixovanými fazolemi, chilli salsou/salsou verde, přílohou je nakládaná červená cibulka. K tomu pití Jamaica a Chaya a jsme v tom za 259mx$. Sice to byla dražší večeře, ale jednou za čas si člověk musí trochu dopřát. V Čechách nevyjde dobrá večeře v restauraci na 259 korun ani náhodou. K jídlu nám hrál zpěvák s kytarou, což bylo moc hezké – hrál typické písničky, co tu zní všude – Guantanamera nebo La Llorona. Původně jsme se ještě měli ve městě sejít se skupinkou couchsurferů, ale nakonec jim to trvalo moc dlouho (už tak jsme na ně ve městě čekali asi hodinu a půl.), takže jsme si dali zas marquesitu a šli na ubytko.

Mérida nás celkově moc nezaujala, a hlavně vždycky potřebujeme čas na to sepsat všechny zážitky do blogu a sestříhat video, plus nějaká ta práce na překladech. Takže jsme 2 dny strávili v podstatě jen na pokoji s vycházkami na jídlo a do supermarketu. To ale vůbec nevadí, aspoň jsme si trochu odpočinuli od shonu cestování. Ať žije cestování pomaličku!


Z ruchu města do klidu cenot aneb ve čtyřech se to lépe táhne


Další den jsme se rozhodli jet do Homúnu, malého městečka obsypaného cenotami. Na autobusové nádraží Noreste, odkud jezdí autobusy do Homúnu jsme měli jít asi 35 minut pěšky, takže jsme si místo toho chytnuli místní autobus s názvem směru Oman a ten stál 7.50$ za osobu. Rozhodně se to vyplatí. Došli jsme na nádraží asi v 9:35 a zjistili jsme, že autobus odjel v 9:30 a další jede až v 11. Jirka měl trošku nervíčky, ale nebylo to takové čekání, hlavně hned vedle je obrovský trh, kde mají zeleninu, ovoce, koření, chilli papričky (sušené, čerstvé, prostě všechno!). Tyhle trhy miluju, vždycky pozoruju, co v každý zemi mají speciálního za ovoce atd. Taky tu měli jakýsi „zverimex“ - stále součástí trhu s jídlem haha. No to byl ale dost smutný pohled. Všechna zvířata samozřejmě zavřená v klecích – od korel, králíků, slepic, kuřátek, krocanů až po kachny. Majitel jen měnil v klecích noviny, protože jinak si všechny zvířata s prominutím srala na hlavu. Uteklo to, navíc jsme se na trhu konečně dozvěděli, od kdy začínáme dobrovolničit skrz Workaway – což nám vyjasnilo budoucnost a byl aspoň čas na rezervování následného ubytování. Dalších 6 týdnů vyřešeno a hurá do Homúnu.

Tříkolkou se Stevenem, Sydney a naším řidičem Pepem na výpravě po cenotách


Cesta zabrala asi hodinu, takže rychlovka. Autobusák navíc slíbil, že nás vyhodí tam, odkud se chodí na cenoty – místo s řidiči tříkolek. V recenzích jsem četla, že pokud člověk dojede do centra města, tak se dají najít levnější odvozy. Jenže klika nás svedla dohromady s řidičem Pepem, který nabídl dobrou cenu a navíc ještě s americkým párem Sydney a Stevenem z Texasu, se kterými jsme se o náklady hezky podělili a nakonec nás tříkolka vyšla na pouhých 150$. Určitě bych na tom místě hned odchytla někoho jiného a domluvila se na sdílením jízdy, tak jako tak. To vždycky přinese nové kamarády. Se Sydney a Stevenem to bylo super a ještě jsme ušetřili!

Cenote Chel Paak

Maličká cenota Chel Paak, ale má skok, tak super!


První se vyrazilo do cenoty Chel-Paak (50$ za osobu), tohle byla zatím nejmenší cenota, co jsme viděli – roztomilá, s krásnými kořeny stromů vedoucími až dolů a s místem na skoky! To je nejvíc! Jirka poctivě skákal, tak veliké nebyli, haha. Trochu se zaskákalo, zaplavalo a jelo se dál.

Druhá cenota se jmenovala Hool Kosom (50$ za osobu) – ta byla rozhodně veliká – spíše uzavřená jako jeskyně s malým otvorem, skrze který dovnitř svítilo slunce. Všude v cenotách plavou stejné ryby, takové černé trochu tvarem připomínající sumce – jen né velikostí. V této cenotě bylo mnohem více lidí a našli jsme dole zapomenutou roušku :/. Další odpadky na krásném místě...ach jo. No samozřejmě jsme ji vzali, odtrhli šňůrky (tak se má správně vyhazovat) a dali do popelnice.

Cenote Tres Ochos

Další cenota se skokem - Tres Ochos


Třetí cenota Tres Ochos (50$ za osobu) měla také místo na skok a byli jsme na ní úplně sami – otevřená maličká cenota s rybičkami, co vám okusují kůži. Příroda zcela zdarma (až na vstup do cenoty teda), za to se v Praze draze platí. No bylo by to příjemný, kdyby ty mrchy nezačali okusovat můj puchejř ze spáleniny od výfuku xD. To nebylo hezký – v záchvatu paniky jsem si o lano – které vždy v cenotách je, strhla celý ten puchýř! No a to dráždilo ty ryby ještě víc. - to proto ta zdvihnutá noha (jen pokud se bude dávat ta fotka). Pár skoků a jede se dál!

Cenote Kaay Kanche

Jeskynní cenota Kaay Kanche


Poslední cenota byla fakt úžasná, jeskyně a muselo se projít chodbičkami, aby se došlo k vodě. Byla sice malá ale útulná! V některých místech byla neskutečně hluboká a při pokusu hodit kámen dolů a sledovat ho, jak padá, to bylo docela děsivé, představa jak mě něco stáhne dolů byla vzrušující :D. Jsem prostě šílená :))). No a to bylo všechno – celkem 4 cenoty a to vše asi za necelé 4 hodinky. Bylo to super. Se Sydney a Stevenem jsme si padli do oka a pořád se něco řešilo a nebo se vyměňovali zkušenosti. Na to, jak se Jirka naštval za zmeškaný autobus, pak sám uznal, že to tak prostě mělo být. Měli jsme jet pozdějším abychom jeli spolu a mohli je poznat. Vše má svůj důvod a důležitý je se prostě z ničeho nepo*rat. Času máme spoustu, důležitý je si to užít!

Zpět z Homúnu jsme jeli colectivem za 30$ na osobu a bylo to rychlejší než autobus. Dojeli jsme zpět na Noreste, rozhodnutí, že si znova chytneme autobus domů. Jenže, v Méridě, to není tak jednoduché – každý směr má své vlastní místo s několika zastávkami. Hledali jsme tedy autobus, co nás vezme někam poblíž našeho bydlení – ten roztržený puchýř nebyl moc příjemný na chození, takže proč si neušetřit nohy, že. Ptáme se autobusáku, nic nic, a jeden nám teda konečně pověděl, že jede naším směrem – zaplatili jsme 15 za 2 jízdenky a sedli jsme si. Autobus čekal ještě asi 5 minut, než se celý naplní a rozjel se. Pečlivě sledujeme GPS a vidíme naši tečku řítící se úplně opačným směrem, než potřebujeme. Takže jsme se zeptali cestujících za námi, zda opravdu jede autobus tam, kam chceme a ne. Takže jsme rychle zazvonili a vyskočili z autobusu! Naštvaní na řidiče, co nás podělal a nechal nás nastoupit do špatného autobusu. A jdeme zpět – další 3 bloky od místa, kde jsme začali, první autobus, ne, druhý ne … jeden řidič mi nechal udělat fotografii místních autobusů. A doporučil, kde najdeme zastávku a na jaký autobus máme nastoupit. Paráda, jen ta zastávka byla asi dalších 6 bloků. No a od místa, ze kterého jezdí autobusy směrem na východ – kam jsme potřebovali, už to bylo jen 6 bloků k ubytování, takže nakonec jsme se rozhodli jít přece jen pěšky, což jsme měli jít rovnou xD.

Aktivní den vystřídal zas pracovní, kdy se toho moc nedělo spíš se plánovalo, kam se pojede. Plán byl jet z Méridy do Uxmalu. Jenomže, díky Covidu je otevřeno jen asi 30 -50% cest, takže nevidíte ani ty nejzajímavější ruiny, ale cena je stále vysoká 461$ - takže skoro to samé, co chtějí za Chichen Itzá. Takže to bylo jasný – tohle není lowcost pro nás. Nestojí to za to, máme v plánu ještě ruiny jinde.


Plameňáci, pelikání, mangrovníky a mayské lázně


Nakonec jsme zvolili, že místo Uxmalu pojedeme do Celestúnu. Našli jsme si autobusovém nádraží ADO autobus Oriente, který tam jezdí za 61$ na osobu. V Celestúnu jsou tour na lodích k místům, kde se dají pozorovat plameňáci, pelikáni a vjíždí se i do mangrovníků. Nikdy jsme plameňáky ani pelikány neviděli a byl to super zážitek. Ale to by nebylo, aby v tom nebylo, jak vytáhnout z turistů co nejvíc peněz. Na loď se vejde 7-8 lidí a platí se – tedy podle aktuálních recenzí asi 1800$ za jednu loď. Dříve to bylo levnější ale Covid. Hned po výstupu z autobusu jsme si všimli, jak jeden muž přemlouvá polský pár na tento výlet za 400$ na osobu. Na to jsme jim řekli, že máme taky v plánu jít, takže se můžeme spojit, když najdeme další lidi. Nechtěli jsme platit víc jak 300$ za osobu. Nakonec jsme potkali jiného muže, co také nabízel a jen za 300$ a že už má nějaké lidi do lodi. Tak super! To byla dobrá cena. Nakonec nás na lodi bylo 7 – když si to spočítáte je to 2100$ – takže přece jen mohla být cena ještě nižší. Chlápek si na začátku stěžoval, jak tam nejsou turisti, že je těžké někoho najít k sobě – LEŽ. Během cest jsme potkali asi dalších 5 plných lodí.

Pelicans in Celestún

Pelikání v Celestúnu


Lodí jsme nejprve jeli kolem vlnolamu, kde bylo několik desítek pelikánů! To bylo fakt skvělý! Byli jsme mega blízko. Další zastávka byla hned asi za 3 minuty, kdy nás vysadili na pobřeží a dali nám na výběr. Jen za 20$ na osobu nás týpek na upravené motorce odveze za plameňáky. Prý je to pěšky moc daleko a všude jsou komáři a vůbec se to nedá, protože vás pořád štípou, takže pěšky se to moc nevyplatí a přece je to jenom 20$. Krásný výdělek pro řidiče, protože to bylo opravdu jen kousek asi 10-15 minut chůze, po cestičce – motorka nejela ani o tolik rychleji. Takže pokud se sem chystáte, nenechte se napálit, tohle určitě můžete ujít pěšky bez problému, celou zbylou cestu stejnak sedíte na lodi, takže je to ok. Na motorce nás vysadil a stejnak jsme museli trochu jít pěšky, abychom se dostali k plameňákům blíž. Bylo to blízko, ale né tolik jako s pelikány. Na fotce jsou jakž takž vidět. Tito plameňáci sem přilétají z Las Coloradas (tohle měl být náš výlet – k růžovým slaným jezerům – ale cesta nakonec ukázala jako moc komplikovaná cesta za malý zážitek), kde získávají svou barvu. Nepřelétávají zrovna velkou dálku teda.

Z dálky, ale barva je jasná, jsou to plameňáci!


Komárů tam ale bylo neskutečně. Já měla repelent ale Jirka, že je v pohodě – obvykle nepřitahuje tolik komáry, ale tam, že jich bylo – bylo vtipný vidět, jak se najednou všichni začali plácat – až na mě 😊)))) Poprvé jako královna proti komárům. Tak nás týpek na motorce odvezl zas zpět lodi a pokračovali jsme do mangrovníků. Cestou bylo nádherně vidět, jak se mísí sladká voda se slanou – to bylo zase něco nového a cesta mangrovníky je krásná, ale krátká a moc toho ani nevidíte. Několik termitích hnízd, a krabíčky utíkající před lodí – na místě, kde se všechny lodě otáčí. Poslední zastávka je uprostřed moře na mělčině. Takzvané mayské lázně. Vodu máte zhruba po pás a na zemi je bahno – dost to připomínalo kaolín, který máme kousek od chaty. Všichni se pak tímto světlým bahnem namažouí, že má prý blahodárné účinky. Já bohužel do vody nemohla – moje mokvající noha od spáleniny nebyla zrovna bahno-friendly a pokud bych chtěla, aby se to někdy zahojilo, chtělo to pauzu. Po lázních nás týpek odvezl zpět a ještě vyžadoval dýško. To teda nedostal, protože jsme věděli, že už si dost nahrabal oproti normálním sazbám.

Obří termití hnízdo, přechod mezi sladkou a slanou vodou a mangrovníky, cool výlet!


Na pláži v Celestúnu jsme rovnou ještě uklidili. Nejdřív to nevypadalo na moc velký úklid, ale po chvíli Jirka narazil na travnatou plochu s tolika odpadky, že jsme je ani nepobrali. Během 20 minut jsme sebrali neskutečných 470 kusů odpadků (ano, tentokrát jsme to počítali), což celkem dělalo 12,4kg! Strašný! Ale už jsme museli na autobus. U autobusu stál německý pár a ještě kouřil – jé to mi připomnělo – taky si dáme poslední cigaretku před odjezdem, usmívám se na týpka, jakože jsem přátelská a vlastně mi pomohl s nápadem. Týpek se tváří jako kretén – taky byl. Tak kouříme, a najednou vidím, jak týpek někam odchází (Já v hlavě: doufám, že jde ten vajgl hodit někam do koše). Nakonec se jen se otočil u zni a hodil vajgl na zem a zašlápnul ho. Na to já: Nééé prosím, nedělej to. On: Ale tady je všude spoustu bordelu. Já: No ale to neznamená, že musíš přidávat další! Já mám u sebe popelníček, můžeš to hodit tam. On: Já to ale nehodlám zvedat. Já: Kreténe, ty jsi takovej ignorant. (Pro info: Celá tato komunikace byla v angličtině). Ježiš, tak ten mě fakt namíchnul. Adrenalinu ve mně bylo neskutečně! Nenávidím tyhle ignoranty, proti kterým právě bojujeme. Tyhle škodiče bych odeslala pryč ze Země, protože jí jen ničí a nestarají se!

Brutální úklid na pláži Norte v Celestúnu, na naplnění tašek stačilo pouhých 20 minut


V autobuse byla brutální klimatizace, takže je dobré mít s sebou něco na sebe, což my moc neměli :D. Doufali jsme, že nás autobus zase vyhodí na ADO stanici a budeme to mít kousek domů. Autobus zastavil jednou u nějakého hotelu – máme vystoupit, říkáme si…. Né to je v pohodě, dojede do ADO. Tak zas sledujeme tu GPS, jak vůbec nezatáčí k ADO zastávce, ale zase jede do centra. Do Noreste. No to si děláš p*del. S prosíkem, zda nás řidič nevysadí co nejdřív jsme neuspěli. Prý nemůže jinde než na zastávce. Takže jsme zase byli asi 35minut pěšky od ubytování. Zase, co je zlé je pro něco dobré! Hned naproti Noreste je papírnictví – kde jsme si koupili maličkou sešívačku, abychom po cestě mohli dál vytvářet naše kapesní popelníčky #reshtray! Cestou jsme nakoupili bagetu a jeden z posledních Pan de Muertos a šli jsme dom.


Druhá šance města Mérida


Poslední den před odjezdem byl balící a večer jsme šli do města na levnou večeři – měli jsme gorditas (taková plněná placka – čímkoliv) – my jsme měli klasiku cochinita pibil a pak jsem zkusila směs tinga – nejvíc úža pálivé pikatní maso! Od 20:00 se na místní katedrále v centru promítal videomapping, jehož jsme kousek stihli – dali si poslední marquesitu (jo, fakt jí milujeme!) a vydali se na dobrodrůžo se potkat s Couchsurferem Javem na okraji Méridy. Díky mapám k autobusům a radám jsme se dostali na místo odkud odjíždí správný autobus do čtvrti Santa Isabel, kde Javo bydlí. Uff… Byl to skvělý večer, seznámili jsme se s jeho ženou Dianou a dvěma dětmi Jaydenem a GiGi. Roztomilá a srdečná rodinka! Mluvili jsme španělsky, takže super praxe a byl to fantastický večer. Mají také 2 psy a 3 kočky, všechny zachráněné z ulice. Poslední „úlovek“ bylo černé koťátko. To zachránili několik dní nazpátek, protože lidi jsou v okolí svátku mrtvých paranoidní a pověrčivý a černý kočky zabíjí, mlátí je atd.! No hrozný! Naštěstí tahle pusinka byla v dobrých rukou. Večer byl skvělý a Diana byla docela smutná, že už druhý den musíme odjet a neměli jsme tolik čas se poznat. Tak nám nabídli, zda se nechceme zdržet, můžeme spát u nich a ADO autobus do Playa del Carmen si přesunout. Nebylo co řešit, stačil jeden šťastný spřízněný pohled mezi mnou a Jirkou a bylo jasno! Taková příležitost se neodmítá! V Playa del Carmen jsme pro začátek měli domluvený jen Couchsurfing, žádný zaplacený pokoj, takže jsme do toho šli. Javier nás hodil autem večer k našemu Airbnb, kde jsme strávili poslední noc.

Ráno se zabalily věci, Jirka šel na ADO přerezervovat autobus – bohužel museli jsme doplácet ještě 440$, protože naše původní jízdenky jsme koupili s velkou slevou, ale co, za zážitek to stojí!

S věcmi jsme se vypravili zas na autobus směr k nádraží a pak na speciální místo odkud odjíždí autobusy a colectiva do Santa Isabel. V sobotu jsme si dali společný oběd – chilaquiles!

Chilaquiles

Chilaquiles - mňamka ze zbytků!

Ježiš tak jestli je jednoduchý a boží jídlo, tak je to tohle. Celou dobu jsem Javiera pozorovala při přípravě – dělal si domácí salsu verde (zelená rajčata, cibule, česnek, sůl, koriandr a dle chuti můžete dát i chilli). Dělali se 2 várky jedna pro děti bez chilli a druhá pro nás dospělé. Rajčata se s cibulí a česnekem povaří, pak se vše rozmixuje, přidá sůl a koriandr. Už tohle má skvělou chuť, ale prý to nestačí – správná salsa verde se musí ještě provařit s trochou oleje a kuřecího bujónu. Na bublající salsu se hodí trhané kuřecí a pak se přidávají nachos. To celé se zamíchá a nakonec se ještě na to hodí sýr, který se pod pokličkou hezky roztaje. Finální jídlo se dá vylepšit na talíři avokádem a nebo smetanou. Já tohle jídlo teď dělám pravidelně a často přidávám ještě posekaný koriandr na vrch! DOKONALOST!

Odpoledne jsme trávili hraním si se zvířaty, protože rodinka měla jednu oslavu. Já jsem k večeři připravila typické české bramboráky s ďábelskou směsí! Co si budem, to smažení je docela dlouhý proces, takže si tohle jídlo budu příště rozmýšlet! Rozhodně to všem chutnalo a za to jsem ráda!

Další den jsme vyrazili všichni k mayským ruinám – Mayapan (50$ na osobu). Tak teprve tady na nás dýchla ta mayská kultura. Málo turistů – spíš místní – byla neděle, kdy mají místní vstup zadarmo a hlavně bylo to celé městečko a z místní pyramidy se dalo vidět celé! To byl skvělý výlet! Rozhodně doporučuji, pokud chcete jen menší – levnější ruiny bez turistů, tohle je to místo.

Čarovný Mayapan, krásné ruiny, málo turistů, skvělá kombinace


K večeři jsme jeli do vedlejšího městečka, kde prodávají typické, a hlavně skvělé, panuchos a salbutes! Ještě před večeří jsem si dala další marquesitu – takhle byla dokonce jen za 35$! (Pořád si ťukám na hlavu, že jsme kupovali tu první za 70) Všechno jídlo jsme dostali s sebou a jeli jsme domu, kde na mě čekalo překvapení!!!! Diana mezi tím připravila výzdobu a krásné přání k narozeninám v češtině! Navíc jsem dostala dort – tres leches a ještě místní mayskou halenku! Samozřejmě jsem začala brečet! Miluji a jsem vděčná za tyhle všechny lidi kolem! Původně jsem si myslela, že to zařídil Jirka, ale vůbec! Neměl v tom prsty, to byla jen jejich iniciativa! Krásná narozeninová oslava. Po jídle jsme si zatančili na něčem jako Nintendo xD. Moc těm konzolím nerozumím. Haha. Byla to sranda a parádní oslava narozenin se skvělou společností! Prostě láska!


Dort tres leches je vlastně nadýchaná máslový koláč se třemi druhy mléka: klasického plnotučného, kondenzovaného a tučné smetaně. Bomba!


Parádní narozeninové překvápko! Přesně proto stojí za to poznávat místní!


K velkému a ubulenému loučení (jak to se mnou bývá) nedošlo, protože Diana byla v práci a Javo zrovna uspával malou, takže pár slz jsem ušetřila, ale bylo to skvělý! Nikdy nevíte, kde potkáte další lidi, kteří Vám znenadání změní plány a k lepšímu! Nakonec byl druhý konec pobytu v Méridě přece jen vylepšen a Mérida pro nás bude, díky Javovi a rodině, srdcovkou!


PS: Možná se všichni potkáme znovu v Playa del Carmen! :) - bylo by to i výhodné, jelikož jsme u Javiera nechali velkou zásobu ekologického sprchového gelu. To by nebylo, abychom někde něco nezapomněli.


Příště tedy z Playa del Carmen!


CELKOVÝ ROZPOČET NA 9 DNÍ pro 2 OSOBY: 7615 Kč


Airbnb ubytování: 2439 Kč


Náklady na dopravu: 988 Kč

Bus Valladolid-Mérida: 596 Kč

Bus Mérida-Homún a zpátky: 120 Kč

Tříkolka v Homúnu: 150 Kč

Bus Mérida-Celestún: 254 Kč

MHD Mérida: 96 Kč

(jeden lístek): 8 Kč

Jídlo: 3048 Kč


Vstupy: 1140 Kč

Cenote Chel Paak: 100 Kč

Cenote Hook Salam: 100 Kč

Cenote Tres Ochos: 100 Kč

Cenote Kaay Kanche: 100 Kč

Biorezervace Celestún: 600 Kč

+ speciální taxík k plameňákům: 40 Kč

Mayapan: 100 Kč

47 views0 comments

Recent Posts

See All
bottom of page