Nádherná laguna 7 barev obklopená odpadky

Bacalar je místo známé pro nádhernou lagunu, se kterou sousedí. Jmenuje se laguna 7 barev (ve španělštině Laguna de siete colores) a opravdu tu lze vidět 7 různých odstínů modré. Navíc je tato krásná laguna jedním z mála míst na světě, kde ještě žijí stromatolity - jedny z nejstarších organismů na Zemi. Existují už přes 3 miliardy let! Akorát je problém, že stejně jako ty odstíny modré i stromatolity jsou ohroženy znečištěním. K tomu se ještě vrátím, teď k naší cestě.

Stromatolity vypadají vlastně jako kameny. Jde o obří kolonie bakterií, které množením postupně produkují minerály a kamenatí.

Z Playi del Carmen jsme jeli klasicky ADO busem a pohodlně strávili jízdu sledováním seriálu Hawkeye. My fakt žereme Marvel. Cesta vyšla na celkem na 876 pesos + 40 pesos za taxíka k ubytku, protože jsme si řekli, že jakmile bude chození s batohy na hranici půl hodiny, využijeme taxíku.

Naše ubytování jsme vybírali to nejlevnější, co šlo, za 8 nocí – 106 euro. No tady jsme to s tím minimalismem trochu přehnali. Byla to vlastně jen jedna malinká místnost s pidi koupelnou a skoro bez odkládacího prostoru, takže to byl celou dobu celkem punk. Aspoň tu byla klimatizace. Místnost neměla samozřejmě ani ledničku, takže jsme museli moudře vybírat jídlo na snídani a obědy nebo večeře jsme chodili do města.

Hned první večer jsme se rozhodli projít někam k vodě, ale moc vstupů zadarmo k laguně jsme nenašli, většina patří hotelům a restauracím. Nebo jsou zde jen taková malinká mola a vzhledem k popularitě Bacalaru jsou celý den obsazená.

Jídlo, jídlo a zase jídlo

Při hledání večeře v centru jsme se trochu obávali, protože většina restaurací měla jídla dost drahá. I ta obyčejná! Jedno tacos za 50 pesos je celkem mazec. Naštěstí jsme celkem rychle našli mexickou restauraci, kde jsme si dali 3x salbutes, quesadillu a chilaquiles (+ nákup na snídani v místní večerce – nic jiného v Bacalaru nenajdete) za 353 pesos! Dobrý kauf! Není na Googlu, ale najdete jí hned vedle místa s několika restauracemi u Pozolerie Bacalar.

Druhý den ráno jsme při honbou za obědem zjistili, že tu toho má otevřeno jen minimum a náš včerejší objev procházel najednou nějakou rekonstrukcí. Nakonec jsme si poprvé vyzkoušeli napůl alambre (maso se sýrem, paprikami a cibulí) podávané s tortilami a k tomu jedno pití, taky na půl. Trochu na nás koukali, co jsme to za škrty, ale i tak to stálo 209! My prostě neradi utrácíme, hlavně, když ještě nevíme, co nás čeká. Celkově to bylo jen trocha jídla, nijak extra jsme se z toho nenajedli, ale základně to žaludek zaplnilo.

Večer jsme si dali pizzu s sebou z Patio de Aguacate za 185 – pizza nic moc, rozhodně doporučuji pizzu z restaurace Pizzeria Bertilla y Luciano – kde mají trochu arogantního číšníka, ale chuť je rozhodně italská. Taky na nás koukal, když jsme si dávali pizzu na půl spolu s jedním pitím na půl – malá sklenice ibiškového nápoje z koncentrátu za 40 pesos! Strašně předražené, pizza byla tady také za 185, ale chutnala fakt dobře.

Další cenově dostupná restaurace byla blízko našeho ubytování – (Calle 6 x Av. 7 - 18.670937245089636, -88.39559763083778) – v ulici můžete vidět restauraci s terasou pravděpodobně podle Googlu na místě kde je Selva – ale Selva to není.). Zde jsme byli dvakrát a vždycky si pochutnali. Kromě mexických jídel mají i grill a dělají vynikající hotdogy a burgery. Tady večeře pro dva i s pitím vyjde pod 200 pesos.

Náš milovaný stáneček, zkuste ho taky!

Co jsme ale navštěvovali nejvíce, byl stánek s tacos/tortas/hamburgery a hotdogy. (GPS: 18°40'17.8"N 88°23'41.4"W). U stánku čtyři ženy různých generací a vynikající maso. Tady jsme si fakt oblíbili torty! Torta je vlastně sendvič, kam dovnitř dají i rajče a majonézu s fazolovou pastou. Když si to pak celé polijete guacamole a jejich dobrou salsou habanero je to mega mňamka! Geniální! Párkrát jsme si zašli jen tak na večerního zobíka. Vždy u stánku někoho měli a vůbec se nedivím, jedno z nejlepších stánkových jídel v Mexiku.

Další tip na dobrou tortu je restaurace Antojitos, která se nachází u hlavní silnice, tedy trochu dál z centra, ale v blízkosti ADO, takže si jí můžete dát při čekání na autobus nebo při příjezdu. My sem dojeli na kole a kola to je příběh sám o sobě.

Poznávání Bacalaru

Toho průzkumu! V centru chtějí za kola třeba i 300 pesos na den. Takže jsme vyrazili směr z centra pryč a nakonec jsme si půjčili kola za 150 den. Pořád nejdražší kola v Mexiku. Naše půjčovna se nachází v blízkosti Casa Shiva – stojí tu paní se stánkem a pokřikuje na lidi, také nám nabízela dvoj kajak za 1000 pesos na den. Ale ten už jsme měli pořešený jinde. Rozhodně doporučuji půjčit si kajak a strávit den průzkumem laguny!

Kola jsme si domluvili na 8:30 ráno, abychom na 9 stihli dojet do Cenoty Azul. Paní z půjčovny kol nám řekla, že otevírají v 8, ale zas nejsme blázni, takže jsme se rozhodli, že tam pojedeme na devátou.

Cenote Azul je fakt dokonale modrá, i když působí jako rybník uprostřed lesa v Čechách.

Kromě nejdražších se ta kola ukázala taky jako ta nejhorší. Měla řídítka strašně blízko těla, takže jsme oba kroutili ruce do nepřirozených úhlů, ale asi pořád lepší než jít pěšky. K cenotě jsme dojeli hezky na devátou, abychom zjistili, že otevírají až v deset. Jirka nenávidí zbytečné čekání a byl z toho dost nas*anej, ale co se dá dělat, prostě jsme si hodinku počkali no:D. Cenota Azul nás úplně nezaujala. Barva krásná, vstup levný (25 pesos), cenota fakt velká, ale je spojená hned s restaurací, a vlastně tam není tolik místa na to být u vody. Určitě by si to zasloužilo více míst a vstupů. Takhle byl jeden zleva restaurace, kde bylo vše vybetonované a je tam klasická houpačka aka instafoto místo. Jasně, že jsme si fotku taky udělali. Byli jsme tam první, takže žádná fronta. Napravo je to víc přírodní ale pořád maličké a je tam všude dost bahna. Takže jsme si chvilku užili ve vodě. Pod vodou je spadlý strom, což bylo hodně cool se potápět a sednout si na strom pod vodou! Postupně se zatahovalo a začínalo pršet, takže jsme se rozhodli jet trochu dál. Ještě před odjezdem jsme si dali spolu Chilaquiles rojos na půl za 90$ a vypadli jsme pryč. Rozhodně to tam není na celý den.

Cesta těch pár kilometrů k Balneario Sac-Ha byla velmi náročná. Hodně jsme proklínali naše kola. K tomu pršelo a přitom bylo vedro, takže jsme byli pod pláštěnkami mokří od potu. No sranda! Cíl naší cesty byl ale nádherný! Vstup zde byl také 25$ na osobu. Voda zde měla moc krásnou barvu, ale čeho jsme se nemohli nevšimnout hned po příjezdu byly odpadky u vstupu u vody! Proč?! Přestože v tomhle balneáriu také mají stromatolity a nápisy jak na ně nemáte sahat, lézt, čůrat atd. Tak odpadky jsou tam okolo stále. Jako místní slečna byla totálně nezaujatá, čučela jen do mobilu a ani pořádně nepozdravila. Kdyby radši poklidila, ale nehnula ani brvou. Tak jsme to tam poklidili trochu my no. Jak při břehu, tak pod vodou. Měli jsme sebou šnorchly, takže jsme vylovili spoustu věcí z vody. Od pásek (kterými chrání Stromatolity - trochu ironie), po hračky, ale čeho jsme našli nejvíce, byla víčka od piv. Buďto celé víčko a nebo už jen tu gumovou vnitřní část. 0.6 kg drobností! Nakonec nám pomohla skupinka Brazilců, což bylo fajn.

Kola jsme vraceli druhý den ráno ve stejný čas - 8:30 a poté jsme šli vedle do Casa China si půjčit dvojkajak. Na Casu China jsme dostali doporučení od páru, se kterým jsem se začala bavit na mole v centru. Polka a Amík žijící v Bacalaru. Působili moc fajn.

Ten den bylo moc krásně. Schválně jsme si vybrali na kajak nejslunnější den – taky jsem pak byla dost spálená :D. Ale krémovat se nesmí kvůli ochraně vody v laguně! Měli jsme s sebou alespoň lykry. Hned jsme vyrazili na kolečko lagunou – směrem k cenotě Cocalitos, kam jsme dojeli dříve, než ji vůbec otevřeli, takže jsem si užila hamaky ve vodě a houpačky, jinak bychom se tam nedostali – protože je to jen pro ty, co zaplatí vstup :))) Podobně jsme využili liduprázdného mola na chvilku odpočinku.

Pohodička v cenotě Cocalitos ještě před otvíračkou.

Pak jsme tedy přepádlovali na druhou stranu laguny a postupně se mířili směrem do centra. Při pobřeží jsou všude stromatolity! Fakt boží, navíc nikde nikdo, takže jsem se mohla opalovat nahoře bez. Uprostřed laguny se nachází Isla de los Pájaros, kam je možné si zaplatit i tour, ale moc ptáků jsem tam teda neviděla. Postupně jsme pádlovali až ke kanálu pirátů – Canal de los Piratas. Tudy dříve do Bacalaru pronikali piráti. A že se o tohle místo pralo národů! Španělé, Angličané, Holanďané a další. Bacalar totiž býval důležitým středobodem v obchodu s červeným dřevem. Španělé toho nakonec měli dost a postavili naproti kanálu pevnost Fuerte de San Felipe de Bacalar.

Pevnost San Felipe de Bacalar.

Kanál je rozhodně nejobsypanější místo lidmi v celé laguně. Přitom tu není moc o co stát. Hlavně se ukázalo, jak dokážou lidé být ignoranti. Všude jsou cedule, kam se smí a kam se nesmí, kvůli ochraně stromatolitů a taky mangrovníků. A stejně, lidé, jak kdyby neuměli číst. A spousta průvodců radši kouká jinam. Přece nemůžou kritizovat turisty, jinak by ztratili dýška. Ach jo. Další z cedulí bylo nepouštět hlasitou muziku, aby se také nerušila místní zvířata, hlavně ptactvo a samozřejmě, že to tam dunilo hlasitou hudbou. Tohle nám dokáže vždycky zvednout adrenalin, když lidi nedodržují pravidla. Pak jsme znovu přepluli na druhou stranu blíže k centru podívat se na pevnost San Felipe zblízka a pomalu pádlovat zpět. Cestou jsme potkali jeden pár na kayaku, který kouřil, tak jsme jim rovnou předali náš Reshtray! Cestou podél pobřeží je jsou další cenoty – např. Cenote Negro.

Ta byla na úrovni našeho ubytování, ale vstup byl zavřený. Podle její barvy hádám, že je nejhlubší. Ten barevný přechod působí magicky. Poslední cenotou byla Cenote Esmeralda, která se nachází u Casa China, ale vlastně ji pořádně nerozeznáte od laguny. Není tam takový hloubkový rozdíl, aby se odstín vody tolik změnil. Asi tušíte, že jsme byli totálně vyřízení. Den předtím 15 kilometrů na nepohodlných kolech a tentokrát 7 hodin pádlování na sluníčku. Bylo to ale parádní!

Jedním z našich cílů v Bavalaru bylo ochutnávat nová jídla. Už nám toho moc nescházelo, tak jsme to museli zkompletovat, než odjedeme z Mexika. Alambres už jsem zmínila, tak další byli pozoles – typická mexická polévka, s takovým výrazným kořením, vařenou kukuřicí a ředkvičkami – moc dobrá! V téhle restauraci/stánku - La Pozoleria Bacalar jsme si taky poprvé ochutnali tostadu – což je smažená tortilla -takže hezky křupe a měli jsme jí s cochinita pibil. Celkem to bylo za 260$ i s pitím. Jirka to trochu přehnal s místní extra pálivou salsou, takže pak už vlastně necítil skoro nic :D. Na to si musíte dát pozor, to nejhorší přijde až po chvilce.

Pozoles a tostadas.

Jako další ekonomická varianta restaurace nám byla doporučená Mr. Tacos. Zde si můžete vybrat z mnoha náplní! Za mě ale nic extra teda. Ze 4 tacos, co jsem si dala, mi ani jedno nechutnalo. Jirka si dal vegetariánské burrito, a i s pitím to vyšlo na pohodových 237 pesos. Sice mi nechutnalo, ale ekonomické to bylo.

Na začátku jsem zmínila, jak laguna trpí na znečištění. Není se čemu divit, protože se v jejím okolí válí hrozně moc odpadků a my se teda činili! Celkem jsme v Bacalaru uklidili 120,9 kg.

První úklid jsme provedli tak, že cestou z mola v centru jsme sbírali odpadky a hned je po naplnění tašek vyhazovali do popelnic. Cestou na Jirku zavolala z jedné restaurace číšnice Katie, že by taky ráda šla uklízet. Super! Hned jsme pak kontaktovali i pár z mola, který nám doporučil Casu China na kajak, a vypadalo to skvělý začátek organizování hromadného úklidu. K tomu jsme během každého úklidu mluvili s dalšími lidmi a ti slibovali, že se přidají. Jirka ještě kontaktoval místní organizaci zabývající se ochranou laguny. Při jednom úklidu ulice nás zastavil místní chlápek, který se ukázal, že taky uklízí pravidelně. A dovezl nám sváču a pití! No není to hezké?! Někdy potkáte fakt super lidi! Bohužel on se na úklid nemohl přidat kvůli práci.

Přišla sobota a tedy den úklidu. Měli jsme sraz v hlavním parku nápisu Bacalar, aby nás bylo snadné najít. A on nikdo nedorazil. Katie typicky mexicky nakonec dorazila o 20 minut později a pár z mola napsal, že zaspali, ale jsou na cestě. Takže jsme čekali... čekali... čekali... a nedočkali se. V 11 jsme tedy začali uklízet s Katie. Problém byl, že Katie kromě práce i studuje, tak s námi nemohla zůstat na fotku a musela se vrátit domů kvůli úkolům. Ten pár mě hodně naštval. Kdyby napsali, že nedorazí, ale oni napsali, že jsou na cestě a pak už nic. Ignor. Fakt strašný nervy mám, jen to znova píšu. Ale co, je to zkušenost – pokud se lidi neobjeví do 20 minut od domluveného času, nečekáme. Katie byla super, poslala fotku pytle, který naplnila odpadky. My jsme ho pak zvážili cestou na oběd. To, že se na nás ten pár vybodnul byl problém i v tom, že jsme s Jirkou sbírali víc, než bychom unesli. Říkali jsme si, že bude víc rukou…nebylo, takže hezky každý skoro 20 kilo. V Bacalaru (nebo vlastně Mexiku obecně) je problém, že tu skoro nejsou popelnice. Naštěstí se nad námi slitoval majitel obchůdku a u něj jsme odložili nejtěžší pytle a zbytek donesli do vzdálenějších popelnic.

S Katie jsme se potkali i druhý den na brunch. Byla fakt skvělá! Je super poznat takhle super lidi! Navíc pokud sdílí 420 filozofii! Bohužel to s ní bylo tak fajn, že nás ani nenapadlo si udělat fotku, ale v našich srdcích bude navěky! Říkala, že chce jet žít do Kolumbie, tak až se tam dostaneme, určitě se s ní zkusíme domluvit a potkat se tam :).

Poslední den jsme si zašli na oběd k hlavní silnici, k jednomu mini baráčku na salbutes a tortu. Vždycky hrozně ráda ochutnávám jejich domácí omáčky. Tady se fakt povedly, ale zase to bylo místo, které není ani na Googlu. Po obědě jsme se sbalili a přesunuli do parčíku se vstupem do laguny. Akorát tam není molo a voda je spíš šedá než modrá. Nekoupali jsme se. Jak už to v Bacalaru bývá, i tenhle park byl plný bordelu a vzhledem k tomu, že náš autobus do Palenque jel až v 9 večer, tak jsme měli asi 6 hodin času. Čekání jsme si zkrátili hraním Yahtzee a pak také úklidem. Bože to jsem byla zas naštvaná – miliarda odpadků, láhví od piva a těch komárů! Ani náš repelent nefungoval. Celkem to tu bylo za skoro 19 kg odpadků. Neskutečný. Do Palenque jsme nevyužili typické ADO autobusy, protože vycházely dost draze. Použili jsme společnost Alianza. Původně jsme z toho byli trochu nervózní, a tak jsme poptávali, kde to šlo. Většina netušila, že nějaká taková možnost existuje. To člověku moc nepřidá. Napsali jsme jim na WhatsAppu, kde nám odpověděli na všechno, jaké jsou možnosti a ceny:

· Bus s klimatizací: 400 pesos za osobu

· Bus s klimatizací a záchodem: za 500 pesos na osobu

· VanXpress za 600 pesos

Vždy je nutné je rezervovat nejpozději den předem. Pro jistotu jsme k nim zašli vše ověřit i osobně. Chtěli jsme autobus se záchodem. Přece jen to je z Bacalaru do Palenque okolo 7 hodin cesty. Ani ADO nemohlo nabídnout autobus se záchodem a to chtěli 840 pesos na osobu! Takže to bylo jasné. Hned jsme si koupili lístky za 500. V Alianze můžete přijít už dřív a uložit si u nich batohy. My jsme dojeli na zastávku okolo 7, abychom se ještě navečeřeli. Hned jsem se dala se slečnou do řeči, protože to byla další 420 fanynka :). Jmenovala se Anahi a dala nám tipy do Palenque a čekání uteklo velmi rychle. Na večeři jsme šli hned naproti přes silnici na její doporučení a byla to trefa. Boží gringas a torty za 220 pesos i s pitím. Tady nad vším vyčnívala jejich salsa del arbol! Dokonce jsem si nechala dát trochu s sebou, abych jí mohla využít na vaření. Nejlepší salsa ever! Taková lehce česneková, úplně ji vidím na grilovaném masu! No dokonalost. Před odjezdem jsme si s Anahi dali jednu 420 cigaretku na spaní do autobusu a byli jsme ready!

Akorát jsme zjistili, že přijel autobus bez záchodu, takže nám ještě Anahi vracela 200 pesos, ale ujistila nás, že řidič bude dělat zastávky. S Jirkou jsme obsadili pětku úplně vzadu. Pro klid duše jsme měli u sebe všechny věci a byla to jedna z nejpohodlnějších jízd autobusem v životě. A jak se spinkalo! Do Palenque jsme dorazili ve čtyři ráno, takže nás čekalo ještě pár hodin čekání, než jsme mohli na naše ubytování. O tom ale až příště…