Úklidem STŘEDNÍ AMERIKOU

Po 3 letech žití v Barceloně byla cesta do Latinské Ameriky jasnou volbou! Jednak jsme se konečně chtěli zlepšit ve španělštině, protože nám to nějak během žití ve Španělsku úplně nevyšlo a druhak, chtěli jsme si pochutnat na mexické kuchyni. No a když už jsme v tom Mexiku byli, tak jsme si řekli, že dojedeme až do Panamy, to už je kousíček.

Původně jsme chtěli ve střední Americe strávit zhruba půlrok a pak přejet do jižní Ameriky, jenže se ukázalo, jak snadno se mohou takové cestovatelské plány změnit. Stačilo se stát slavnými na sociálních sítích a veškeré plány letěly z okna, ale to předbíhám.

Začínáme v Mexiku...

Jak jsem řekl na začátku, do Mexika jsme vyrazili za jídlem, hlavně tím pálivým, protože my pálivý hodně rádi!

Asi nikdy nezapomenu na první momenty po výstupu z letiště v Cancúnu - taková ta klasická facka horkýho a vlhkýho vzduchu, která jasně říká, že už nejsme v ČR. Po příjezdu na hostel jsme do sebe naházeli zbytky svačiny z cesty a totálně odpadli.

Hned od začátku jsme začali zkoušet veškeré místní dobroty, což je jedna z našich nejoblíbenějších aktivit při cestování. Stánky s jídlem to je náš ráj. Jednu nevýhodu to však má a to je používání jednorázových plastů - od talířů, přes příbory, kelímky na pití, brčka a pytlíky. My naštěstí jezdíme plně vybavení skládacími talířky, kelímky a miskami značky Sea to Summit. Žádnou spolupráci s nimi nemáme, ale kdyby vás zajímala značka, na netu seženete i alternativy. Nezapomínáme ani na bambusové příbory, ke kterým jsme si přibalili ještě staré hliníkové po rodičích. Bez téhle základní výbavy vycházíme z ubytování zřídka, protože člověk nikdy neví, kdy ho zaujme nějaká ta místní pochoutka.

Většinu z našich 4 měsíců v Mexiku jsme strávili na poloostrově Yucatán, který je proslulý spoustou mayských památek a také cenotami. Před 65 miliony let narazil do oblasti Yucatánu asteroid, kterému se přičítá důvod vyhynutí dinosaurů. Tento náraz způsobil popraskání místní zemské kůry, čímž se vytvořila neuvěřitelně komplexní síť podzemních řek a jeskyní. Původně byla voda slaná, ale za ty miliony let se "přefiltrovala" skrze zeminu a výsledkem jsou tisíce dechberoucích přírodních krás. Cenoty můžou být otevřené, že si při plavání v nich užijete i okolní džungli nebo až jako zcela uzavřená jezírka v jeskyních. My jich navštívili necelých 20 a každá je fakt unikátní, přičemž vstupy se pohybují od 20 do 250 korun. My se rozhodně soustředili na ty levnější, protože cestujeme levně. V jedné za 150 korun jsme byli (cenota Xkeken, čti škeken), ale byla tak nechutně turistická, že jsme brzy odešli. Jako ten top strop bychom hodnotili cenotu Secreto Maya u Valladolidu, kam jsme dojeli na půjčeném skútru. Cenoty najdete na Yucatánu všude. Valladolid a třeba Mérida jsou skvělé výchozí body k cestování. Mérida je navíc považována za mimořádně bezpečnou. On Yucatán obecně je velmi bezpečný, pokud používáte selský rozum. Veškeré drogové aktivity se zintenzivňují, jak se blížíte k hranicím s USA:

Z mayských památek jsme nemohli vynechat Chichen Itzá, asi to nejznámější mayské město s pyramidou Kukulcán, která patří k moderním 7 divům světa. Doporučujeme být tam na otvíračku. Jednak se vyhnete davům turistů (autobusy začínají přijíždět po 10:00) a také otravným obchodníkům, kteří otvírají právě až s prvními vlnami turistů. Kromě toho jsme omrkli i další méně známá místa jako žluté město Izamal nebo ruiny Mayapánu. Šnorchlovali jsme v Akumalu, navštívili už dost evropsky laděná turistická města Playa del Carmen a Tulum a před odjezdem z Yucatánu jsme strávili týden u nádherné laguny Bacalar. A všude jsme sbírali odpadky, i třeba na vrcholku pyramidy v Izamalu.

Samozřejmě jsme o situaci s odpadky v Mexiku slyšeli a už z toho jsme čekali, že nebude situace úplně růžová, ale přece jen nás ta realita dokázala ještě zklamat. Odpadkové koše skoro nenajdete. Nebo najdete, pokud jste na turistickém místě. Hranici oddělující turistické a neturistické místo poznáte snadno. Najednou je těch odpadků na zemi o dost víc. Toho jsme si všimli právě v Playa del Carmen, kde jsme byli ubytování až na okraji ve čtvrti Nicte-Ha a do centra jsme jezdili na kole a "užívali si" tento přechod pravidelně.

V Playa del Carmen jsme strávili celkem 2 měsíce a skoro denně jsme chodili uklízet na pláž Punta Esmeralda, která si jako poslední v Playa del Carmen uchovává trochu nedotčenosti. Otázkou je na jak dlouho? Kromě odpadků, které tam vyhazují návštěvníci tam najdete spoustu odpadu vyvrženého mořem, hlavně po bouřkách. To je jenom důkaz toho, jak moc je situace s odpadky v životním prostředí kritická. Už jsme naši planetu znečistili natolik, že každý oceán má ve svém středu odpadkovou skvrnu a přitom většina těch odpadků má původ ve vnitrozemí. Před kontaminací není zkrátka úniku. Všechny nás na Zemi propují přírodní procesy jako koloběh vody, větrné proudy apod., které šíří po celé planetě živiny a nyní i kontaminaci.

Celkem jsme takhle v Mexiku uklidili půl tuny odpadků a naštěstí jsme na to nebyli sami. V Playa del Carmen se nám podařilo namotivovat desítky dalších lidí, většinou turistů. Snažili jsme se i o kreativnější tvorbu pro naše sociální sítě, ale zatím se žádný mimořádný úspěch nedostavoval. Spíš naopak náš instagram trápil nával falešných lajků.

Po Yucatánu jsme přejeli výše položeného městečka ve vnitrozemí - Palenque, které je skvělým výchozím bodem k návštěvám místnícho vodopádů. A jo, i tam jsme vždycky uklidili. Postupně už jsme začali pravidelně vycházet z ubytování s výbavou na uklízení. Asi si dokážete představit naše narvané batohy, protože to máte věci na jídlo, uklízecí věci, ručníky, deky, lahve s pitím, akční kamerka s vybavením, stativ, svačiny...no naše batohy dostávaly fakt zabrat. V Palenque jsme se dali dohromady s dvěma českými páry a společně jsme uklidili cestu vedoucí k mayským ruinám.

Do Guatemaly za slávou...

Další naše kroky vedly do Guatemaly a byly to dost nervózní kroky. Poprvé jsme měli překračovat hranice pěšky, navíc to znamenalo několik přestupů a celodenní cestu, ale podařilo se. Dojeli jsme k jezeru Petén Itzá a ostrůvku Flores - jedné z posledních držav původních Mayů, která padla až na konci 17. století. Druhý den se nesl ve znamení klasických prvních krůčků v nové zemi - sjednat SIM, zjistit nejlevnější bankomaty, první nákup. Odpoledne jsme se vrhli na první úklid v Guatemale, přičemž jsme dost rychle naplnili naše tašky. Míša sestříhala video, publikovala ho na TikTok a šlo se spát.

Následující den nás totiž čekalo brzké vstávání v půl třetí, abychom byli na půl čtvrtou připravení k vyzvednutí na výlet k ruinám města Tikal. Už při prvním pohledu na TikTok nás čekalo překvápko. Video z úklidu mělo 20 tisíc shlédnutí, což bylo na náš účet s pouhými 400 sledujících dost vysoké číslo.

V Tikalu není signál, tak jsme nevěděli další vývoj. Zatímco jsme si užívali nejkrásnější mayské ruiny, počet shlédnutí rostl. Po návratu na Flores nás čekal šok - stali jsme se virálními. Už jsme neměli 400 sledujících, ale 20 000! Video se došplhalo k půl milionu shlédnutí a k tomu přes 2000 komentářů. Co vám budeme povídat, byli jsme nadšení a zároveň jsme nevěděli, co dřív. Měli jsme ubytování skrz Couchsurfing u jedné místní paní opět dost daleko od centra města, s mizerným internetovým připojením a vpravdě dost nevychovanou a otravnou dcerkou. Nebylo nač čekat, bookli jsme hotel přímo na ostrově Flores a jelo se. Celý den jsme pak strávili odpovídáním na zprávy, komentáře a hned další den přišel první rozhovor do rádia. Nutno říct, že jsme pořád se špáninou dost zápasili, ale nějak jsme to zvládli. S každým dalším rozhovorem to bylo snazší, protože se nás dokola ptali na to samé - jak vznikl náš projekt, proč jsme přijeli sem a sem, už jsme zkusili "vlož národní jídlo" a jaké máme plány.

V Guatemale jsme původně chtěli navštívit jen Flores, jezírka Semuc Champey, jezero Atitlán, město Antigua, nějaké město na pobřeží k surfingu a přesunout se do El Salvadoru. Jenže to úplně nešlo, protože nás zvali na spoustu míst uklízet a vzdělávat. Nejprve to byl Fidel s manželkou z města Sayaxché, kteří nám nabídli přenocování, pokud s nimi pojedeme na výlet a uklízet. Žádný problém a přitom jsme navštívili místo, kam moc turistů nezajede. Další byl pan Carlos Pineda, guatemalský milionář, který se proslavil při hurikánu v roce 2019, kdy využil svých soukromých vrtulníků a letadel k záchraně lidí. Na něj jsme se dost těšili, jenže se ukázalo, že je pan Pineda tak trochu blb, co se jen chtěl přiživit na naší slávě při své cestě za prezidentstvím. Kamenem úrazu se stala rozdílnost názorů na potraty. Hádejte na jaké straně byl poctivý křesťan Pineda? Kromě potratů nám vadil i jeho přístup k zaměstnancům, plýtvání materiály a další věci. Například na úklidy ve městě Cobán a v Ciudad de Guatemala nechal natisknout stovky triček, přitom jsme dali dokupy sotva 30 dobrovolníků. Přece jen není sbírání odpadků pro ostatních zrovna populární činnost, ještě k tomu ve střední Americe. My to brali pořád jako úspěch, ale pan Pineda byl zklamaný.

Mnohem lepší zkušenost jsme měli s Joem, který nás spojil s organizací GoGuatemala. Jeho rodina nás přijala s otevřenou náručí a kromě velkých úklidových akcí jsme se tak bleskově dostali i k přednášení pro děti, což byl jeden z našich velkých cílů. Joe a jeho rodina nám ukázali všechny strany hlavního města Guatemaly. Navštívili jsme Zónu 18, nejnebezpečnější místo celé Guatemaly, kde jsme posnídali u jedné velmi příjemné paní, která musí pravidelně platit výpalné "za ochranu". Také jsme zjistili zvláštní styl rozlišování různých gangů - vše záleží na značce bot a barvě. Naše boty naštěstí s žádným gangem neseděli.

Další kroky naší cesty Guatemalou vedli do Río Dulce, Panajachelu u jezera Atitlán, krásného koloníálního města Antigua, pobřežního městečka Monterrico a náš pobyt jsme zakončili v Jutiapě. Z původních 3 týdnů byli skoro 3 měsíce., za které jsme uklidili 1.2 tuny odpadků za pomoci celkem 140 dobrovolníků! K tomu jsme dělali rozhovory do podcastů, rádií (včetně toho největšího!) a novin. Vše pro ochranu životního prostředí. Naše cestovatelské cíle šli trošku stranou, přece jen to byl pořád jen začátek a hledali jsme určitý balanc ve fungování jako cestovatelé/environmentalisté.

Největší změnou bylo to, že nás najednou lidé poznávali i běžně na ulici a žádali o fotku. To jsme trochu vykombili požadavkem, že kdokoliv bude chtít fotku, musí přímo před námi sebrat ze země 5 odpadků. Stalo se nám doslova několikasetkrát! A s radostí musím říct, že téměř nikdo neodmítl. Naopak! Většinou sebrali mnohem víc, než těch 5 odpadků.

I přes naší nově nabitou slávu nás neminuli i úklidové faily. V Monterricu jsme vymysleli kampaň #SemanaSantaLimpia. "Semana Santa" nebo svatý týden je místní oslavou Velikonoc. V praxi to znamená, že lidé mají volno a rodiny míří hodně na pláže, pořádají se koncerty, párty a to s sebou nese spoustu odpadků. Monterrico je jinak dost ospalá vesnička, ale během Velikonoc se naplní tisícovkami lidí. Tak jsme každý den chodili na pláž uklízet a chtěli jsme to zakončit velkým úklidem na závěr...jenže nikdo další nepřišel. Nevadí. My byli tenkrát skoro i rádi. Posbírali jsme nějakých 30 kg odpadků a šli dom.

El Salvador a náš největší úklid

Přechod hranic do El Salvadoru byl o dost snazší, přece jen už jsme byli ostřílenější. Dojeli jsme do města Santa Ana ještě za světla a stihli večeři s našimi českými kamarády, kteří druhý den jeli o město dál. My se rozhodli zopakovat úspěch z Guatemaly a natočili skoro totožné video o prvním úklidu a ono to zas vyšlo. Opět viralita, opět rozhovory do novin a rádií, ale teď se k tomu přidala konečně i televize! Nejprve jsme natáčeli reportáž pro největší místní televizi a dokonce si nás pozvali i do svého živě vysílaného pořadu Play.

Nutno říct, že tenhle typ pořadů funguje dost jinak než v Česku. Představte si Snídani s Novou, ale místo dvou moderátorů jich je i klidně šest a mezi jednotlivými vstupy se tančí. Bez tanečních schopností vás jako moderátora nepřijmou. To horší je, že nutí tančit i hosty. Jako Míša byla ve svém živlu, ale já jsem fakt dřevo a fakt se necítím pohodlně tancovat v živém vysílání, ale samozřejmě jsem to přežil. Však je to pro naší planetu, ne?

V El Salvadoru se nám podařilo být virálními hned několikrát a to díky Míše. My hodně ve střední Americe využívali místních autobusů. Jsme low-cost cestovatelé, takže pro nás různé agenturní shuttly fakt nejsou. Bohužel jsme do každého autobusu vstupovali s určitou úzkostí. Né ze strachu z okradení, ale z toho, že stoprocentně uvidíme někoho vyhazovat odpadky z okna. Normálka. My se však vždycky ozvali, že to je špatně. Samozřejmě to vždycky přilákalo pozornost celého osazenstva autobusu. V jednom takovém autobusu jsme dokonce narazili na nápis "Vyhazuj odpadky ven". Přece neznečistíš autobus! Přírodu klidně, ale autobus, to teda ne! Míše to nedalo a domluvila se s řidičem i pomocníkem, že před ten nápis napíše fixou "NE". A video z téhle situace se stalo tak virálním, že jej samotný prezident El Salvadoru, Nayib Bukele, zmínil ve svém projevu apelujícím na Salvadořany, aby nevyhazovali odpadky na zem. Prezident Bukele je extrémně populární i mimo Salvador. Přece jen, když během 3 let snížíte počet vražd o 92%, tak to nějakou tu popularitu přinese. Docela týpek, né že ne.

S tím souvisí jiné virální video ze sběru odpadků. Ve městě La Unión jsme uklízeli u mola a všimli si, že probíhá nějaká akce ministerstva pro místní rozvoj. Lidi z vlády odjeli a nechali po sobě odpadky na zemi. Bum, další virální video. Akorát jsme trošku narazili, protože jsme kritizovali vládu a protože vláda se rovná Bukele, bylo zaděláno na hejt. Naštěstí pořád v rámci mezí. Máme celkem kliku, že je těžké hejtovat to, že někdo sbírá odpadky, byť i tací se sem tam najdou.

Sakra, mám v názvu kapitoly náš největší úklid, ale už jsem vlastně na konci celého dobrodružství v El Salvadoru. Nuže pojďme na chvíli zpátky do Santa Any. V té se nachází hezké přírodní koupaliště Sapoapa. Říkám hezké, ale bylo plné odpadků. Jakože fakt plné! U vchodu žije rodinka vybírající vstupné dolar na hlavu, byť jim tam reálně nic nepatří. Chtěli jsme tam zorganizovat úklid, ale nechtěli jsme, aby naši dobrovolníci ještě platili vstup. To se jim moc nelíbilo a ještě nám tvrdili, že tam žádné odpadky nejsou...přitom doslova za sebou měla tak stokilovou hromadu. Naštěstí nám tuhle situaci pomohl vyřešit náš nový kamarád Castor. I díky němu jsme celkem posbírali za pohou hodinu neskutečných 554 kg odpadků! Do toho nás ještě stihli vytočit lidi z místní radnice, kteří se snad přijeli jen fotit, než aby reálně pomohli. Už jsme s tím však tak nějak počítali, stalo se nám totéž v Puerto Barrios v Guatemale. Tam pro jistotu ještě mluvčí zdvojnásobila množství toho, co jsme posbírali.

Celkem jsme tam na místech v El Salvadoru (jezero Coatepeque, města Santa Ana , Juayua, Ataco, El Tunco, El Cuco, La Unión, u sopky Santa Ana a vodopádu Malacatiupan) nasbírali skoro 800 kg odpadků, k čemuž nám pomohlo 62 dobrovolníků. Samozřejmě jsme i přednášeli ve velkém!

Hvězdami Hondurasu, ale k čemu?

Jak se nám dařilo v Guatemale a El Salvadoru, tak o to víc se zadařilo v Hondurasu. Hned první dvě videa dosáhla přes 2 miliony shlédnutí a ano, opět jsme zopakovali funkční recept úvodního videa. Následoval klasický kolotoč rozhovorů (a tancování v živém televizním vysílání) a k tomu přišlo jedno zásadní setkání. Poznali jsme Bena Moralese, ředitele největšího recyklačního centra střední Ameriky - Reciclaje Diamante. K tomu si nás k sobě pozval i starosta hlavního města Hondurasu, Tegucigalpy, mluvili jsme s vládními agenturamy, místní odnoží OSN a společně jsme začali plánovat velké věci - série úklidů, nové sylaby do škol, více košů a kontejnerů, více eventů pro osvětovou činnosti, měli jsme pracovat přímo pro Reciclaje Diamante, já jako chemik, Míša spíše v marketingu...velké věci, které nakonec zcela selhaly díky zoufalé pomalosti místních administrativních systémů a také díky tomu, že nám docházeli úspory, ale to přece jen předbíhám, protože to bylo až při druhém návratu do Hondurasu.

V Hondurasu jsme strávili celkově skoro 5 měsíců, uklidili přes 1.5 tuny odpadků za pomoci 140 dobrovolníků. Jako stopu jsme tam určitě nějakou zanechali, byt to mohlo být mnohem lepší.

Většinu času jsme bohužel strávili v hlavním městě a tak trochu v pasti, protože používání hromadné dopravy se výrazně nedoporučuje, pokud člověk nemusí, protože tam jsou přepadení na denním pořádku. Několik lidí nám řeklo, že s sebou nenosí ani telefon, maximálně pár drobných a klíče od domova, zbytek je n vlastní riziko. Jedinou alternativou tak byl Uber, ale to se zase prodraží.

Pracovali jsme tak hodně na obsahu pro sociální sítě a začali plánovat publikaci knihy shrnující naše znalosti a takové základní informace o ochraně životního prostředí. Při první návštěvě Hondurasu jsme měli pouhé tři týdny a hurá do Nikaraguy.

Nikaragua a pořádná úklidová tour

I v Nikarague se nám podařilo být virálními naším prvním videem a tentokrát jsme řádně využili nasbírané zkušenosti k uspořádání velké úklidové tour. Projeli jsme skoro všechna velká města - León, Managua, Masaya, Chinandega, Granada, Ometepe, San Juan el Sur a Estelí. Nalákali jsme pro nás rekordní množství dobrovolníků, skoro 300. Hlavně úklid v hlavním městě Manague byl obří. Přišlo 70 lidí! Dost nám k tomu pomohla spolupráce s organizací Jovénes Ambientalistas (v překladu jako mladí environmentalisté). Zároveň pro nás přišel trošku šok, protože při naší úvodní schůzce nám bylo řečeno, že v Nikarague je zákázáno bez povolení shromažďovat na veřejnosti větší množství lidí. Nikaragua je diktatura s tvrdou cenzurou a všichni mají v živé paměti krvavě potlačené protesty z roku 2018. Naštěstí jsme žádný problém neměli a to jsme uklízeli v takovém počtu přímo u hlavních vládních budov. Bohužel třeba v Estelí jsme museli na poslední chvíli měnit místo úklidu, protože se v centru města pohybovalo prý nezvykle hodně policistů a naši dobrovolníci měli strach.

Kromě toho jsme strávili 2 měsíce v městečku Las Penitas, kde jsme uklízeli na pláži skoro denně, vyzkoušeli jsme si vypouštění želviček a taky spoustu surfování. Bohužel jsme znečistili místní oceán naším GoPrem (RIP).

Na Nikaraguu vzpomínáme hrozně rádi i právě díky času stráveném v Las Penitas, kde jsme objevili úžasné ubytování jen přes silnici od pláže. Stálo 200 dolarů na měsíc a to jsme měli soukromou koupelnu. Kuchyň byla sdílená, ale málokdy byla v areálu někdo další. V Las Penitas jsme také sepsali naši knihu "Cada Trozo Cuenta: Guía hacía una vida sostenible" neboli Každý kus se počítá: Průvodce k udržielnému životu. Knihu jsme napsali s nadějí, že budeme mít příjem a tak budeme moci cestovat déle a financovat naše úklidy. Jenže jsme narazili na realitu. Lidi ve střední Americe prostě nečtou maximálně bibli. Jako něco nám to přineslo, ale vyžadovalo to každodenní dvouhodinová živá vysílání na Tiktoku a to se nám po měsíci trochu omrzelo. Přece jen dokola odpovídat na otázky - odkud jste? jste brácha se ségrou? Naší "oblíbenou" otázkou bylo: "Kde máte děti?" Jooo, střední Amerika je opravdu nábožensky založená a my byli jako třicátníci bez svatby a bez dětí trochu nestandardním příkladem.

Děti sice nemáme a ani je neplánujeme, ale v Las Penitas jsme si tak trochu osvojili pejska. Nebo né pejska, spíš psa, obřího černého psa Loba. Chudák byl úplně vychrtlý, když jsme ho viděli poprvé, ale po dvou měsících péče a pravidelné stravy úplně prokoukl. Při odjezdu jsme mu nakoupili ještě jídlo do zásoby, tak snad dožije dobře, přece jen už měl svůj věk.

Nošení dříví do lesa v Kostarice

V Kostarice jsme se poprvé nestali virálními...nebo alespoň ne hned po prvním videu. Kostarika se totiž výrazně tyčí nad svými sousedy v rámci přístupu k ochraně životního prostředí. Najednou vidíte u silnic mnohem méně odpadků, skoro jako v Evropě. Kostarika je navíc jednou z mála zemí na naší planetě, která vyrábí elektřinu téměř výhradně z obnovitelných zdrojů. Jako ono to není zase tak růžové, ale v rámci oblasti, je Kostarika fakt jiná.

Zajímavé je, že Kostarika má takto vliv i na návštěvníky z Nikaraguy. Od čtyř různých lidí na čtyřech různých místech jsme slyšeli stejný příběh. Jeli s kamarády do Kostariky a báli se vyhazovat odpadky na zem. Jakmile ale překročili hranice zpátky do Nikaraguy tak šup s odpadky z okna auta. To je jen důkaz, jak lidská stupidita nezná mezí.

Virálním se stalo až video, kde si Míša stěžuje na předražené vstupné k vodopádu La Fortuna. To je také kostarický standard, všude je velmi draze. My doufali, že když přineseme plné tašky odpadků, tak se třeba i dočkáme slevy. No nestalo se. Video se stalo virálním a my nakonec šli o pár dní později úplně zdarma.

My většinou netasíme tuhle influencerskou kartu k získání věcí zdarma, ale v Kostarice jsme to zkusit chtěli, protože ty vstupy jsou občas fakt extrém. Zadařilo se, i ten skupinový úklid jsme v La Fortuna uspořádali. Sice to byl asi ten nejmenší, co jsme kdy udělali, posbírali jsme "jen" 12 kg odpadků s 6 dobrovolníky, ale počítá se to.

Abych přidal něco osobnějšího, tak už od Nikaraguy mě trápili zuby. Na ostrově Ometepe jsem si jeden ulomil a tak jsem musel rychle shánět zubaře. Ten úplně nedodržoval hygienu a zanesl mi asi do pusy infekci, takže jsem první týden v Kostarice strávil v horečkách s plnou pusou aftů neschopný polykání jídla a pití a návštěvami dalších zubařů. Parádička. A ještě v drahé Kostarice. Po týdnu se naštěstí vše vyřešilo a my si mohli taky trochu užívat. Objeli jsme nějaké národní parky, ale pořád jsme neviděli žádného lenochoda a to nám všichni říkali, že jsou všude.

Až když jsme dojeli ke karibskému pobřeží a městu Puerto Viejo, tak jsme konečně uviděli lenochody, spoustu barevných žabiček, opice i krokodýla. Všechny hezky volně v přírodě. V Puerto Viejo jsme také poznali tu trochu odvrácenou část Kostariky, protože tu opět byla spousta odpadků. Hned první den jsme jen sami s Míšou uklidili 23 kg odpadků, takže skoro dvojnásobek toho, co jsme nashromáždili se skupinou v La Fortuna.

Kostariku jsme i kvůli drahotě jen tak prosvištěli a rychle přejeli na kraj Panamy do soustroví Bocas del Toro.

Panama, aby se neřeklo

Už jsme i kvůli mým zubům byli smíření, že Panamu nakonec nenavštívíme, ale zvládli jsme to, byť jsme jí opravdu jen lehce lízli. Co nás hodně lákalo byl totiž fakt, že na hlavním ostrově se nachází největší stavba z plastových lahví na světě, která je i zapsaná v Guinnesově knize rekordů. Nicméně majitel je bohužel těžce nemocný a areál prodal. Jenže ho nikdo nehlídal, tak jsme si udělali alespoň takovou vlastní tour.

Ani v Panamě se nám nepovedlo být tolik virální, ale podařilo se nám zorganizovat celkem velký úklid a i za ten pouhý týden jsme posbírali 116 kg odpadků. Asi nejvíc uspokojivý byl výlet na ostrůvek Zapatillo, který jsme prošli během hodinky a půl dokola a kompletně jsme mu uklidili pobřeží.

Zpátky na sever

Naším příštím cílem bylo vyřešit moje zuby a protože cestovní pojištění krylo jen akutní případy a já si to musel hradit ze svého, tak jsme mířili zpátky do levné Nikaraguy, kde jsem tak nakonec nechal celkem 3 zuby.

Poté jsme se vrátili do Hondurasu, abychom pracovali na projektech s vládou a Reciclaje Diamante, jenže, jak už jsem vyspoileroval dříve, nic z toho nebylo. Za vše mohla pomalá administrativa a celková pomalost a odkládání ze strany vlády. Tak jsme alespoň za poslední peníze objeli Honduras - města Esperanza, Gracias a Comayagua, mayské ruiny Copán, jezero Yojoá a krásný karibský ostrov Roatán, kde mimochodem najdete i českou komunitu.

Na skok jsme se vrátili do Puerto Barrios, kde jsme chtěli uspořádat další skupinový úklid, ale bohužel nikdo nepřišel. Ovšem video z něj se stalo virální, aneb na sociálních sítích se prostě víc daří tomu negativnímu než tomu pozitivnímu. Videa ze skupinových úklidů obecně nikdy neměla velký úspěch. Stačilo, aby jeden úklid zklamal a bum, bylo virální video.

Alespoň jsme dostali neskutečnou příležitost splnit si sen a jít uklízet na lodi společnosti 4ocean, která nám byla inspirací ještě než jsme vůbec zvedli ze země náš první odpadek. Byly to úžasné dva dny. Říkám úžasné a přitom to bylo spíš smutné vzhledem k množství těch odpadků. 4ocean v Puerto Barrios disponuje 2 loděmi a každá denně přiveze okolo 2 tun odpadků!

Konečně Belize

Belize jsme chtěli navštívit už cestou z Mexika, jenže zrovna vrcholil Covid a Belize mělo hodně přísná a drahá opatření ke vstupu na své území. To se naštěstí po roce změnilo a my tak mohli lodí přejet z Guatemaly do městečka Punta Gorda v Belize.

Po Belize jsme se pohybovali čistě stopem. Už nám fakt docházely peníze a navíc, když člověk stopuje a sedí na korbě auta, nevidí lidi házet odpadky z okna, jako při cestách autobusem.

Belize je opravdu maličká země s pouhými 300 000 obyvatel a mluví se tu anglicky, což byl docela problém. Jak už jsme si na španělštinu zvykli, bylo těžké začínat mluvit zase anglicky. Ani jsme úplně nevěděli, jakým jazykem dělat naše videa. Tak jako tak se nám podařilo úspěšně zorganizovat úklid. Přidala se k nám učitelka a pár studentů ze školy ve městě San Ignacio a bylo z toho celkem 60 kg posbíraného odpadu.

Jak jsem už na začátku mluvil o naší lásce k pálivému, tak jsme si Belize maximálně užili. V ostatních zemích střední Ameriky totiž pálivému moc nefandí, ale Belize je ještě pod vlivem Mexika a jednou z jejich národních hrdostí je značka pálivých omáček Marie Sharps. My jsme vyrazili (jak jinak než stopem) přímo do její továrny a zaplatili si za ochutnávku kompletní kolekce omáček. Mňamka.

A to je ve stručnosti vše...

Respekt, jestli jste dočetli až sem. Mohl bych toho napsat mnohem víc. Míša se mě v průběhu různě ptala, jestli jsem zmínil to či ono, jenže celé vyprávění by zadalo na celou knížku a já se chtěl držet jádra pudla, tedy úklidů a ostatních našich aktivit v rámci osvěty a ochrany životního prostředí. Třeba se rozepíšu ještě někdy jindy.